Jiří Loewy - v roce 2003 věděl že podnikatelé z doby kamené se u nás najdou v hojném počtu
cituji z:
http://www.reflex.cz/Clanek13430.html
Můj domácí se jmenuje Schmidt
Jiří Loewy | (Tištěný Reflex, 3. 7. 2003)
Reflex 27/2003
Regulace sem, deregulace tam: vztahy mezi majiteli domů a jejich nájemníky nemůže do poslední tečky předurčovat žádná zákonná úprava a předepisovat nijaká vrchnost. Když nejde o poměr mezi institucemi, nýbrž mezi živými lidmi, jednají obě smluvní strany jako individuality, jejichž povahové rysy se mohou podstatně lišit.
A tak jsem jako nájemník ve středně velkém západoněmeckém městě (necelých 400 tisíc obyvatel), setrvale ovládaném socdem radnicí, poznal domácí pány diametrálně rozličné. Na toho prvního jsem si musel založit tlustý pořadač Leitz, neboť mi ustavičně psal. Jednou nebyl líný písemně vymáhat nedoplatek zvíci 0,48 DM; poštovné a bankovní poplatky mnohonásobně převyšovaly ten obnos, leč pořádek musel být ... Nynější domácí si se mnou nedopisuje, nýbrž přátelsky povídá, když se náhodou potkáme ve sklepě, jdouce pro večerní lahvinku chianti.
NÁJEM ZVEDEJ
Bydlíme v domě pana Schmidta 26 let. Za tu dobu nám zvýšil nájemné jen 3x (slovy: třikrát)! A po tom trojím zvýšení jsme ještě pořád nedosáhli - inflacím navzdory - ani dvojnásobku výchozí úrovně nájemného, ačkoliv od té doby dal majitel svůj dům nemalým nákladem odizolovat (oteplit). Také nechal vyměnit jednoduchá okna za dvojitá, zvukově i tepelně izolující, takže výrazně poklesly naše výdaje za topení a elektřinu, ani nemluvě o pozitivním vlivu na naši nervovou soustavu.
JSOU TU SOUDY
Je ovšem fakt, že stát takové úpravy honoruje poskytováním daňových úlev, takže péče o dům se vyplácí. A lze zajisté také namítnout, že jsme prostě měli štěstí na slušného pana domácího, protože jsme zrovna tak dobře mohli narazit na tvrdě kapitalistického vykořisťovatele, který by z nás dřel kůži. To je pravda jen do určité míry: domácí pánové se mohou co do povahy a etiky lišit, leč v Německu jim žádný nájemník není vydán na pospas. "Ještě jsou v Prusku soudy," namítl prý jakýsi mlynář jednomu z pruských králů, který mu chtěl zabrat pozemek.
Ještě jsou v Německu zákony, namítl bych, kdyby mi pronajímatel bytu šel po krku. A navíc je v SRN vlivná instituce - Spolek na ochranu nájemníků, který by se mne zastal, kdyby domácí uplatňoval nestydaté požadavky. (Domácí by ovšem také našel zastání - u Spolku majitelů domů, kdybych se vůči němu choval nestydatě já.) A tak oba víme, že nejlépe posloužíme svým zájmům, budeme-li se k sobě navzájem chovat vstřícně a v mezích daných norem.
SOCIÁLNÍ BYTY
V Německu, podobně jako v jiných zemích evropského Západu, bývá značný rozdíl mezi volným trhem bytů a takzvanými sociálními byty. Ty jsou určeny - jak název napovídá - sociálně slabším vrstvám, tedy lidem s nízkými příjmy, neprovdaným matkám s dětmi, početným rodinám a podobně. Sociální byty, jichž je asi 2,2 miliónu, bývají ve starší zástavbě, nemívají například výtahy a jiný moderní komfort, což ale naprosto neznamená, že by to byly nějaké nedůstojné slumy. A pokud činže i takových bytů ještě převyšuje možnosti nájemníků, je tu takzvaný Wohnungsgeld, tedy příplatky sociálních úřadů na nájem, na topení a jiné výdaje. Dostává se jich skoro dvěma miliónům rodin.
POMALÉ PENÍZE
Ovšem ani volný trh neskýtá neomezené možnosti k dělání "rychlých peněz" na úkor nájemníků, jak si mylně představují někteří naivní čeští rádobykapitalisté nejmladší doby kamenné. Kromě zákona nabídky a poptávky, který už sám o sobě zabraňuje nejhorším výstřelkům, jsou tu předpisy, jež se v podrobnostech liší od jedné spolkové země ke druhé a od města k městu - Německo je totiž země výrazně decentralizovaná. A tak je třeba vědět, že nejdražší bydlení je v Mnichově. Další pořadí: Wiesbaden, Frankfurt n. M., Düsseldorf, Stuttgart, Heidelberg, Mohuč, Freiburg, Essen, Kolín nad Rýnem, Karlsruhe, Dortmund. (Pořadí se každým rokem mění, ale první tucet zůstává zhruba stejný.)
ZRCADLA NÁJEMNÉHO
Všude existují takzvaná zrcadla průměrného nájemného v té které obci, jež určují, kam až může být nájemné zvýšeno bez souhlasu nájemníka. Aniž bychom zacházeli do detailů, jež by vyžadovaly spoustu vysvětlivek, můžeme zjednodušeně konstatovat, že jednotlivé nájemné v SRN smí během tří let vzrůst zásadně nanejvýš o 30 procent, a to i v tom případě, že by pak stále ještě leželo pod místním průměrem.
Navzdory všem těmto limitům je nutno vzít v potaz, že německé činže jsou ve srovnání s českými hodně vysoké. Není nijak neobvyklé, že na bydlení praskne třetina příjmů, výjimečně až polovina. Proto mladší lidé obvykle usilují o vlastní domy, či alespoň byty. Ale i to mnohdy znamená celoživotní zátěž. Když jsme přišli roku 1969 do Německa, bylo mi už skoro čtyřicet. A tak jsem si tehdy dal odborníkem propočítat, jestli by se mi ještě vyplatilo stavět. Propočet ukázal, že bych měl raději bydlet v nájmu. Prodělal bych na tom, teprve kdybych se dožil 107 let. Což mi ale, domnívám se, nehrozí.
