FOLK neboli autorská píseň v Čechách
3. 1. 2008
Hudba lidová - Hudební žánry - Interpreti 20.-21. století
Jaromír Nohavica: http://www.nohavica.cz
Dobrý vítr do plachet:
http://www.novinky.cz/koktejl/214368-par-koupil-pred-lety-obraz-za-necele-tri-tisice-ted-ho-prodal-za-miliony.html
Karel Plíhal: http://www.karelplihal.cz
texty
Jaromír Nohavica:
Dokud se zpívá
|
Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu
Dagmar Andrtová - Voňková
|
Badatel naslouchající svému vnitřnímu hlasu
Znát dávní pohané kytaru, hráli by na ní určitě jako Dagmar Andrtová-Voňková. Překotně trhavě, v touze vykřičet se, vytěsnit ze sebe žal i nezvladatelné emoce nebo naopak sotva slyšitelně, jemnými dotyky rozeznívat struny, jako když se trhá pavučina a kolébat tak sebe i své blízké, ale i právě příchozí. Bez jakýchkoliv pravidel, z hloubi své duše a v sounáležitosti s vlastním rozpoložením. O tolik obdivovaném hráčském stylu připomínající hlasovou nezkrotnost Meredith Monkové, kdy zpěvačka škrábe po strunách nehty, buší do nich pěstmi, tlumí je dlaní nebo natahuje na samou mez, leccos naznačuje i jeho příchod na svět:"Začalo to tím, že už nějaký čas jsem byla sama. Seděla jsem doma, čučela do zdi a myslela na lidi, které mám ráda, ale byli někde jinde. Byla to špatná doba. Přátelé mne dost opustili, hlavně ti, co jsou s člověkem ve chvíli úspěchů, na výsluní. Došlo to tak daleko, že jsem se lidí úplně bála. Sáhla jsem po kytaře. A jako se někdo třeba znovu naučí chodit, tak já se znova naučila chodit rukama po kytaře. Byla to vlastně taková náhrada za člověčí dotýkání a vyplynulo to samo", vysvětlila kdysi v jednom rozhovoru.
Těmi přáteli byli i Hutka s Třešňákem, folkoví druzi ze Šafránu, vyštvaní estébáky za hranice. Jezdila za nimi do Prahy do Čáslavské z Krkonoš, kde se coby nedostudovaná učitelka živila i jako servírka nebo uklízečka. Už ale jako známá klubová písničkářka a vítězka několika folkových festivalů. Když ji pak v roce 1976 vyšla vůbec první nahrávka její kariéry, singl Chlapci na horním konci / Holoubek, nazval ho Petr Dorůžka "jánošíkovským blues" a jinak ostražitý hlasový odborník Leo Jehne ve své recenzi napsal:"Dáša Voňková dokázala neuvěřitelné. Spojit tradiční půdorys našich lidových písní s vynalézavým, zajímavým, obtížným a skvěle zahraným kytarovým doprovodem a sloučit tradice našeho folklórního vokálního projevu se soulovým výrazem a takřka beatovým drivem."
Stačila se ještě mihnout televizním pořadem Písničky pod rentgenem, připravovaném a uváděném Františkem Horáčkem a pak na dlouhých sedm let zmizela ze scény. I to k ní patří. Světská sláva pro ní totiž odjakživa představovala pověstnou polní trávu.
Vždy se spoléhala raději sama na sebe, léta opřená o milovaného manžela. Stál u ní, když jí vycházela její první dvě jedinečná alba - Dagmar Voňková-Andrtová(76) a Živá voda (89) a pomohl jí dostat se na zahraniční pódia, přesvědčený, že ji tam čeká zasloužený úspěch. Ještě za bolševické kurately omráčila v Dánsku, Rakousku a později objela málem půlku světa a zajamovala si s mnoha významný hudebníky, například s japonskými avantgardisty. Ačkoliv zpívá zásadně v rodném jazyce, rozuměli ji všude. Z jejího naléhavého hlasu, bez problému vycítili vnitřní sílu, veškerou spřízněnost s lidovými kořeny a oddanost přírodní čistotě.
Mnozí ji mají za experimentátorku, ale to označení nemůže nikdy vystihnout její přístup. "Stála jsem jednou na jevišti a neměla kam položit smyčec. A tak jsem ho pověsila za struny na krku kytary a povídala si s lidmi, když tu najednou se kolem mě začal rozprostírat zcela neznámý, úžasný zvuk. Kytara pověšena na krku se tlukotem mého srdce a dechem zvolna, sotva znatelně pohybovala a kmitající smyčec pak rozezvučel struny do onoho fascinujícího zvuku." Po čase sblížení se s ním, vzala paní Dagmar do rukou druhý smyčec, kterým už klasicky přejížděla po strunách. Takové skladby pak mají takřka nepopsatelnou a neopakovatelnou atmosféru, zvlášť ve spojení s nevšední zpěvaččinou poezií.
V 90. letech se z důvodů péče o nemocného manžela opět na dlouho stáhla ze scény. Mezitím povstala nová generace posluchačů, technologie také postoupila o hodný kus dopředu, ovšem když nedávno kývla Václavu Koubkovi, aby se společně s Oldřichem Janotou, Vladimírem Mertou, Jaroslavem Hutkoua dalšími folkovými veterány zůčastnila koncertního turné, stačilo pár milých slov, dvě tři skladby a mládežníci ihned pochopili, že se před nimi samého dna časoprostoru a nepoznaných nálad dotýká neobyčejně citlivý a krásný člověk s aurou, se kterou se většina z nich zřejmě ještě nikdy nesetkala.
Dagmar Andrtové-Voňkové v těchto dnech vychází u nakladatelství Indies, kde ji v roce 1997 vyšla zatím poslední album Voliéra - doprovázel ji Radim Hladík - retrospektivní dvojalbum Milí moji (měl se tak jmenovat její debut) obsahující vedle obou prvních slavných desek i značné množství bonusů a nikdy neuveřejněných koncertních nahrávek.
Evropou se nyní valí vlna world music stojící na zájmu o lidovou hudbu. S něčím takovým jste vy sama začala už někdy před třiceti lety. Jak tuto vlnu dnes vnímáte?
Myslím si, že se hodně zrychlily informace a tím pádem se dostáváme bez problému k tomu, že můžeme slyšet hudebu ze všech koutů světa. Lidé snad už konečně pochopili, že vlidové hudbě je síla. I když to se snad ani nená nerozeznat. Doba k tomu prostě dozrála.
Také se říká, že lidé už jsou prostě z prefabrikované popmusic unavení a touží po nových melodiích a rytmech. Chtějí objevovat nové nástroje a barvy.
No k tomu snad ani nemám co dodat.
Pamatuji se, že kdysi v Melodii proběhla docela ostrá diskuze mezi Jaroslavem Hutkou a hlasovým odborníkem a výborným novinářem Leo Jehnem. Ten tehdy v souvislosti s údajnou tvůrčí krizí popmusic napsal:"Nedomnívám se, že dnešní populární hudbou může být něco, co po muzikantské stránce přináší už ověřená hudební dílka minulosti tedy lidové písničky nebo co jejich postupy napadobuje." Čas ale ukázal, že se Leo Jehne mýlil. On prostě nevěřil tomu....
....že je to životaschopné.
Ano, přesně tak.
Vždycky jsem si ho vážila jako odborníka, i když se v některých bodech zmýlil. A to nepovažuji za nic, co by ho snižovalo. je zo o zom, že některé věci jsou najednou svébytné. Vím, že byl vždycky zatížený na to, aby se zpívalo podle daných pravidel zpěvu. Jak by se správně měly otevírat hlasivky a já nevím co všechno a jiné způsoby zpěvu, hlavně ty neškolené, různě zkreslené a nemocné on moc neuznával. jak se nakonec ale ukázalo, i ony dokážou být sdělné a nést mšlenku té pravdivosti jako školené hlasy. Ty na druhé straně mohou znít třeba naprosto jalově.
Kde se ve vás vlastně vzala touha psát písničky podobné těm lidovým? Svým způsobem jste přece šla proti proudu tehdy obecně přjímaného folku beroucího si inspiraci z angloamerické scény.
Ty písničky vycházejí ze zážitků, které jsem sama prožila ve svém životě, protože si myslím, že věci jsou prosté a přestože vás často potkávají složité situace, nakonec z toho vyjde prosté slovo, obsahující velký kus života. V dobré lidové písničce to takhle vždycky je. I když se samozřejmě nemohu srovnávat například s takovým Fanóšem Mikuleckým, ale hudbu, kterou skládám tak míním pravdivě. Není proto vykalkulovaná.
Vás nikdy nenapadlo podobně jako Jaroslav Hutka či jiní listovat v Sušilovi ?
Víte já nikdy nikomu nechtěla lézt do zelí. Prostě když někdo s něčím začal, tak já to cítila tak, že to to patří jemu. Takže když Jaroslav začal zpívat Sušila, tak mě to připadalo jednoduchý vzít stejně jako on tu knížku a opakovat se po něm. I když na druhou stranu teď vidím, že spousta jiných hudebníků a není na tom nic špatného, odsud bere různé lidovky a zpracovává je podle svého, ovšem já to řešila eticky. Jednou mi ale kamarád daroval takovou knížtičku, což byly překlady karpatských balad a z ní jsem čerpala hodně. Upravovala a doplňovala jsem si ty texty ale po svém. A také jsem si hodně brala od Čelakovského, což jsou velmi zajímavé texty.
Jaroslav HUtka kdysi prohlásil, že lidová písnička má hodnotu ve své aktuálnosti a je proto třeba ji umožnit hledání aktuálnosti nové. Existuje podle vás nějaké omezení či tabu, které by mělo platit při přejímání a úpravách lidové hudby? Anglická folkařka Eliza Carthy například tvrdí, že lidovou hudbou je třeba pořádně zatřást, jinak zemře na úbytě a mladá generace se ji vyhne velkým obloukem, nebude ji zajímat.
U nás se ale přece děje také něco podobného. To byste se divil. Já si myslím, že když je to dobře udělané, tak to ta písnička přežije. A naopak. U nás se dlouho nic nedělo. Pak přišel Čechomor, pak zase dlouho nic, pak film a filharmonici a najednou je z toho velká sláva. Nicméně i něco jiného, ale mladé lidí to k lidové hudbě přitáhlo, což je hlavní
Setkal jsem se s názorem, že inklinace k lidové hudbě respektive jejím ohlasům, lze považovat za útěk z reality. Písničkář by prý měl svou tvorbou reflektovat dobu. A tím, že jste se nehodlala vyjadřovat způsobem poplatným době jste vlastně šla proti.
To je strašně složitá otázka, to je přímo labyrint různých úhlů pohledu. Já to měla ale strašně jednoduché. Poslouchala jsem pouze svůj vnitř hlas a vůbec jsem to intelektuálně nerozebírala. Prostě se pouze intuitivně řídila tím, co chtělo moje srdéčko. Určitějsem nikdy neměla chuť vytvářet si tím jinou realitu. Osud mě vždycky dostal do nějakých souvislostí, které by mě ani ve snu nenepadly, že se mohou stát, ale když už přišly, tak jsem si řekla aha, tak teď se musím především snažtit chovat jako slušný člověk. Nevyhledávala jsem nebezpečí, aby mě to zvyšovalo adrenalin, nejsem blázen a neí to moje parketa. Ovšem když mě osud dostal do letadla a bylo potřeba ho opustit, tak jsem vyskočila. Já řeším věci až když přijdou, nemyslím dopředu, protože takový je život. Můžete si dopředu naplánovat ledacos, ale ze vteřiny na vteřinu to může být všechno jinak.
Vystupujete už od začátků 70. let. Vaši první nahrávku - singl Chlapci na tom hornom kopci - přijali všichni s velkým nadšením. Nemrzí vás ale, předtím ani dlouho jste natáčet nemohla ? Že třeba z období Šafránu neexistují nějaké vaše nahrávky?
Já jsem to to takhle vůbec neřešila. Dneska z pohledu manažérů a vydavatelství by bylo asi normální, když vaše písnička dostane cenu kritiků, je vyhlášena za písničku roku, že jste okamžitě oslovena s nabídkou k dalším deskám, protože je to obchodně tak správné. Ovšem v té době to tak samozřejme nefungovalo, to přece víte. A navíc já to tak opravdu necítila. Pro mě bylo úžasné, že jsem mohla vůbec ten singl natočit. Vždyť já jsem se hudbou neživila. Byla jsem naprostý amatér a brala to jako zábavu, aniž bych řešila jestli z toho vyjde něco obchodně úspěšného nebo zda to bude někdo hodnotit.
Já to myslel tak, jestli jste pak měla chuť natáčet víc.
Pravděpodobně kdyby ta možnost existovala, člověka by to motivovalo, aby se mohl rozvíjet dál, ale já jsem nikdy nebyla ambiciózní a tak jsem na to netlačila.
Vím, že po Hutkově a Třešňákově nuceném odchodu jste takřka nekoncertovala a nebylo vám moc do zpěvu. Koneckonců za pár let jste měla útrum s vystupováním i vy. Co proti vám vlastně bolševici měli ?
Tak to dodnes nevím. Víte já jsem nikdy neměla nejmenší chuť podepisovat nějaké bolševické dokumenty, které mě byly předkládány. Nikdy jsem neměla ani potřebu se s lidmi, kteří mě je podávali se bavit, protože jsem podvědomě cítila, že se s nimiprostě bavit nemám. Připadalo mě topod mojí úroveň. A tehdy začaly ty komplikace, protože jsem se zkrátka chovala jako slušný člověk. Nic jiného v tom nebylo. No a přestože nelžete, nekradete a nezapíráte, ale bohužel máte kamarády, ke kterým se hlásíte za hranicemi, tak mám pocit, že s tím narazíte v každém bolševickém režimu.
Přejděme teď k vaší celosvětově proslulé kytarové hře.....
No já bych to tak nenazývala...
Mýlím se, když řeknu, že je založena spíš na pocitech a emocích než na technice? Sama jste se kdysi zmínila, že neděláte písničky jako takové, že se snažíte spíš skrze ně vyjádřit své pocity.
Určitě, technika je pro mne od samého začátku druhotnou. Začít hrát trochu jinak, s prsty na hmatníku jsem začala někdy v 80. letech a šlo vysloveně o intuitivní záležitost. Prostě jsem si nemohla pomoc, že mě vnitřní hlásek donekonečna ponoukal hraj takhle, hraj takhle. A tak to došlo až sem. Ale inak jde vlastně o obrazy nahlížené vnitřním zrakem, pozorování světa a nemohu říct, že jsou všechny realistické. některé mě přešly do abstrakcí blízkých k výtvarnictví, i když nevím jestli to tak posluchač chápe. ten si přece může v tu chvíli představovat úplně něco odlišného. Nechám to ale na něm.
Navíc ně které mě také přijdou jako koláže.
Mám hodně různorodých písniček. Některé jsou spíš takové, že je někteří nutně berou za experiment. Ale to já neřeším. Jak ke mě ta písnička přišla, taková vždycky byla.
Ještě pořád necvičíte na kytaru?
Myslím, že se to pořád pohybuje ve stejných intencích jako dříve.
Často jsem vás potkával na koncertech s doprovodem. Třeba s Honzou Hrubým, Václavem Veselým nebo naposled s Radimem Hladíkem. Hrajete raději sama nebo s někým. Omezuje vás třeba přítomnost jiných hudebníků na pódiu při postupném rozptostírání vašich improvizací?
Když s někým hrajete, musíte ho brát na zřetel. Nemůžete mu připravovat neřešitelné chvilky, i když si myslím, že dobrý muzikant zareaguje i tehdy. Jsem ale raději sama, cítím se víc svobodnější. Ale nevyhýbám se různým spolupracem. Letos jsme například byli s Havlovými, Oldou Janotou, Karlem Diepoldem, Jaroslavem Kořánem a Vlastou Matouškem a jeho rodinou u moře a založili tam takový mořský orchestřík, kdy jsme společně improvizovali a bylo to moc hezké. Všichni z toho měli příjemné pocity. Škoda, že to nešlo nahrát.
Zahrála jste si přece ale i se zahraničními muzikanty.
Ano v Japonsku. Ale mě by to nikdy nenapdalo. Protože když všichni hrají, já raději sedím v koutku a poslouchám. Organizátoři nás dali dohromady už na letišti. Beze zkoušky jsme šli rovnou na pódium a tam měli vytvářet něco, co mělo posluchačům přinést zážitek z hudebního spojení Západu a Východu. Bylo to velmi napínavé a nakonec jsem byla velmi ráda, že ta možnost nastala, že jsem si to mohla vyzkoušet. Měla jsem tam za partnery velké muzikanty, třeba přes šedesát let starého Motoharu, hráče na zvláštní basu. Hráli jsme spolu na místech, kde scházejí japonští inteletuálové a básníci. Napojili jsme se přitom na okolní přírodu a hory a bylo to úžasné. V radiu jsem si také strašně ráda zahrála s Miroslavem Vitoušem. To je pan hráč. Henrietta Millerová si zase v Německu přečetla recenzi na můj koncert, napsala mě a pak jsme spolu vystupovali i v Čechách.
Na začátku dnešního vrchlabského koncertu jste použila alikvótní zpěv. Víte, že tradice z Tuvi hovoří o tom, že se alikvotní zpěv ženám nedoporučuje? Mladým přitom prý hrozí, že nikdy neotěhotní a staré může potrestat zlý duch.
To je pro mě docela zajímavá informace. Já se k takovému zpěvu dostala zase náhodou. Jela jsem jednou z Německa a vevlaku se v novinách dočetla, že na Pražském Hradě budou dělat tibetští mniši mandalu. A v tom se ozval ten můjvnitřní hlásek: jdi tam, jdi tam. A tak jsem si dala na nádraží zavazadlo do úschovny a utíkala tam. Míčovna bla narvaná lidmi. Oni tam zpívali a jak jsem tam seděla, nesmírně mě zaujalo, že jsem pomalu sama od sebe přicházela na to, jak se to mnišské poslání skreze to zpívání do nás dostává. A pak šli tu mandalo rozebírat. Já stála venku a myslela si, že se k tomu nedostanu, když najednou začalo být zřejmě, že už toho nechávají a tak lidé poamlu odcházeli. Ale ono ne. Ještě museli cosi vykonat a v tu chvíli už tam nikdo nebyl. Tak jsem se k nimpřiblížila a nejdnou mezi nimi seděla v kroužku, když začali znovu zpívat, protože to bylo součástí toho rituálu. A jak tak zpívali a já vedle nich, tak jsem se najednou musela sama sebe ptát, jjak je to možné. Vždyť tohle já znám! Vždyť já už to někde slyšela! Myslím si, že je docela možné, že nějací moji předkové nám předali nějakou buňku, ve která byla uschoivána informace o alikvotním zpěvu. Takhle jsem se k tomu musela zřejmě mdostat. prostě ve mně ti mniši v praze otevřeli počítačové okno. Pak jsem jela domů, začala si broukat a ozval se alikvot! Možná jestli jsem také předtímnebyla tibetským mnichem a prostě už pouze jenopakuju, co jsem dělala předtím. Ale samozřejmě to neumím tak dobře, považuji se spíš za badatele.
Jiří Moravčík
==========================================================================
Dagmar Andrtová
Ta pravá hudba je mimo nás
Náhoda či osud tomu chtěly. S paní Dagmar Andrtovou jsme se sešli v magický den 31. října v penzionu, který snad pro vyvážení a nebeskou harmonii nesl název Slunce a který do dušičkové nálady dýchal pastelově teplými tóny. Nad dopoledním šálkem čaje jsme si příjemně popovídali.
Vy jste člověk, který se střídavě objevuje a mizí. Navíc je posluchač vždy zvědavý, jestli až se vynoříte příště, bude vaše hudba podobná té předchozí etapě. Poprvé jste se vlastně vynořila na začátku sedmdesátých let, kdy byl Jiří Tichota nadšen z vaší Pastýřky.
Tehdy to byl v podstatě “obyčejný folk”. Ty první písničky se formálně nijak nelišily od písniček jiných autorů.
Ano, to je pravda. Ta písnička byla psaná pro mé kamarády, se kterými jsem chodila v Krkonoších do hospody, a vlastně všechny písničky v té době byly pro partu, se kterou jsme užívali volný čas.dobrém slova smyslu závidím Jurovi Pavlicovi, který z něj bohatě čerpá a tvoří další nadstavbu.
Ale přece jen – měla už jste v té době nějaký vztah k folklóru?
Uměla jsem strašně málo lidových písniček a folklór jsem slyšela výhradně z rádia. Teprve později jsem si k němu nacházela intuitivně cestu. Dneska cítím, že je škoda, že jsem třeba už od začátku nemohla bydlet někde na vsi, kde je folklór živou součástí života, což třeba v
Vy jste původem Východočeška a ještě k tomu z roviny.
To zcela ne. Já mám geny v horách. Z maminčiny strany Orlické hory, z druhé strany Krkonoše.
Ale do školy jste chodila a bydlela jste v Hradci Králové a to je podle mne rovina ukázková.
To je pravda, to je strašlivá rovina. Osud tam moje rodiče zavál. Shodou okolností kousek vedle mne vyrůstala Zuzana Navarová, ale tu vozily v kočárku, když já už byla skoro dospělá. Ale bylo to tak, že rovina mi k srdci moc nepřirostla.
Takže na léto i jindy jste jezdila do kopců?
Ano, nejčastěji jsme jezdili k babičce do Podkrkonoší, do takového trojúhelníku mezi Kuksem, Miletínem a Velichovkami.
Z Miletína byl Erben…
Jistě a samozřejmě to na vás dýchá ze všech těch polí, po kterých kráčíte. Šla jsem a říkala si: tady byla ta Polednice, Klekánice… A ještě shodou okolností nad domem prarodičů je kopeček, který se jmenuje Chotěborky. Je tam asi pět popisných čísel, krásná starobylá fara, nádherná zvonička ze šestnáctého století pokrytá šindelem. A v jednom z těch malých statečků se narodil Dušek, ten z Bertramky. Shodou okolností jsem tam náhodně nedávno zavítala s kamarády – Vláďou Mertou a Janou Lewittovou a byla jsem tak překvapená… Na kopečku nahoře, kde už nejezdí autobus a nic, fara večer zářila do tmy, a zněla z ní krásná vážná hudba a kolem stálo spousta aut. Celé Chotěborky začaly žít kulturním životem, hudbou, schází se tam spousta zajímavých lidí, muzikantů a dalších.To je opravdu dávno, to bylo v roce 1971.
Přirozená řeč hudby
Čím tedy byly ovlivněny vaše hudební kořeny, když v nich folklór neměl nějaké významné postavení?
Ke mně se hudba dostávala doma prakticky jen z rádia. Gramofon jsme neměli. Ale myslím si, že to je jazyk, se kterým jsem se narodila. Když jsem slyšela z rádia nějaké písničky, tak jsem si říkala, že to je jednoduché, že bych to asi uměla taky. Zpívala jsem prý už jako hodně malinká a trvalo mi to asi tak do pěti let. Myslím si, že od těch pěti let jsem se už nijak nevyvinula, ani hude
Na kytaru jste se učila samoucky?
Náš tatínek byl taky samouk a to na hodně nástrojů, kytaru jsem měli doma. Ale on mne učil na housle, bohužel takovým dost uzurpátorským způsobem, takže jsem jako dítě odmítla na housle hrát, skončilo to domácím rozbrojem a tatínek řekl: Tak nebudeš hrát na nic, když nechceš hrát na housle. Já jsem to vydržela hodně dlouho, až ne gymnáziu ne, protože tam na kytary hráli všichni a my ji navíc měli doma. Tak jsem se s ní zavírala v pokoji a zkoušela a tatínek řekl, že n
Čím skončilo to vaše první období na začátku sedmdesátých let?
Já vůbec neměla představu, že budu dělat hudbu. Chtěla jsem dělat kumšt, to jsem věděla od dětství, že se asi na nic jiného nehodím. Ale říkala jsem si, jestli to třeba nebude malování, jako dítě jsem si představovala i tanec… Mě vždycky život někam posunul a já se podle toho zařídila. Moji rodiče chtěli,
Pro mladou prakticky neznámou písničkářku jistě není nejlepší, když pracuje v Peci pod Sněžkou.
Samozřejmě. Jenomže já v té době chtěla být malířkou.ní. Především způsobem zpěvu. A navíc na mne z ní dýchá ohlas slovenského folklóru a to nejen Jánošikovským tématem.
O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Dělala jsem to tak nějak pudově. Písnička vznikla v roce 1975, kdy jsem ještě byla v Krkonoších, ale už jsem tehdy občas vystoupila se Šafránem. Tam mne vzali vlastně kvůli tomu, že Pastýřku jsem natočila v rádiu a potkala se při tom s Jardou Hutkou, který tam taky něco točil. Pak jsme se stali přáteli, začali za mnou jezdit do hor, třeba Hutka a Merta, já s tím měla potíže, protože přijeli vlasáči… Nepřemýšlela jsem o tom, jestli v té písničce nějak je folklór, prostě jsem něco potřebovala vyjádřit. Navíc, když jsem si to zkoušela, tak kamarádi, co na tu chalupu jezdili, říkali: Jak to zpíváš, vždyť je to strašný! A já říkala, že si nemůžu pomoct, že to tak prostě cítím. Když jsem byla pozvaná, abych to nahrála, tak jsem si říkala: Mám to risknout? Nakonec jsem to riskla.
Jenže pak jste se objevila s písničkou Chlapci na tom hornom kopci. V roce 1977 to dostalo cenu kritiků Melodie jako nejlepší singl předchozího roku. To byla dost velká pocta, protože Melodie byla tehdy jediný specializovaný časopis. Byl to tedy i pro mne signál jít a desku si opatřit. Tam je sice Holoubek na straně B - klasická písnička, ale ta titulní už tak moc klasická ne
Tehdy, kdy byla hudba mnohem uhlazenější než teď, to asi muselo ve studiu hodně šokovat.
Ano, tehdy se všeobecně zpívalo krásně. Vlastně to ode mne byl trochu skok do jámy lvové. Ale já to tak cítila.
Kompilace, která vám teď má vyjít u Indies, to lidem znovu připomene. Bude obsahovat obě vaše klasické desky a spoustu bonusového materiálu. Kolik jste toho tehdy nahrála?
Několik trvalek pro rozhlas, které ale na dvojalbu nebudou. Dvě desky – jednu v Českých Budějovicích, jednu na Budíkově, ten první singl v roce 1976 a desku Šafránu, kde měl každý několik písniček, ale která byla rozšmelcována a vyšla až po třinácti letech - po revoluci. No a pak jsem natočila několik singlů, jeden je natočený ve Zlíně u Ivo Viktorina a jednu jakoby desku, která nikdy nevyšla, v bytě u Karla Prokeše ve Valašském Meziříčí, takže z té tam budou ukázky. A pak pochopitelně tam bude něco z nahrávek ze živých vystoupení.
Na Chlapcích jste poprvé zpívala zvláštním způsobem, ale to, co bylo pro všechny ještě větším šokem, bylo, jak jste si vytvořila styl hry na kytaru. Přiznám se, že si neumím představit, jak si to člověk vymyslí. Nebyla jste první na světě, kdo přišel na to, že může vyluzovat zvuky kladívkovým úhozem prsty na struny na hmatníku. Ale první jste to použila jako základní jazyk kytary, jako způsob doprovodu. Jak jste to mohla dělat, když při
Takže jste intuitivně tušila, že až se to ozvučí, že to z toho poleze…
Já to slyšela v hlavě…
A bylo vám jedno, jestli to někdo někdy uslyší doopravdy?
Ano. O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Hudba se stejně ve skutečnosti odehrává někde mimo vás. Někdy máte štěstí, že se toho můžete zúčastnit. A stejně to, co vy dostanete ven, není vůbec to samé, co zní mimo vás a taky ve vás.
Pamatujete se, kdy jste se s tím poprvé objevila před lidmi?
Samozřejmě. V té době jsem vůbec nevystupovala, žila jsme už v Praze a živila se jako uklízečka. Tehdy přišel Jiří Tichota a řekl, že nám ještě s panem Danešem domluvili koncert se Zuzanou Homolovou. Bylo to v rámci FOK, cyklu koncertů vážné hudby a dělalo se to v Martin
Krása je v přírodě
tomto způsobu hry hodně záleží na tom, jak se kytara ozvučí? Jde to zkoušet na akustickou kytaru bez ozvučení?
Neměla jsem žádný přísun informací o tom, jak se dá na kytaru experimentovat. Tehdy neexistovaly žádné videozáznamy, školy hry a podobně. Zhruba ve stejnou dobu prakticky totéž jako jazyk začal používat v Americe Stanley Jordan. Já o něm nevěděla, ale přišlo mi později pozoruhodné, že jsme to objevili zároveň. Ale zase, ono to nebylo nějaké záměrné objevování, prostě mi najednou přišlo do hlavy jako informace: takhle hrej! Když jsem začala zkoušet, nebylo fyzicky opravdu skoro nic slyšet. Slyšela jsem to výhradně v hlavě. Kamarádi, pokud přišli na návštěvu, a já to tehdy pořád cvičila, mi říkali, že to je nezajímavé, neslyšné, ať toho nechám. A já jim říkala, že si nemůžu pomoct, že nejsem svým pánem. ickém paláci. To byla úplně nepředstavitelná nabídka. Byl jste člověk pro režim nepohodlný, který si nemohl zahrát, já osobně jsem byla v zajetí svých problémů, a teď tohle. Vystoupila jsem tam s těmi písničkami, co jsem měla. Na jednu stranu tam přišli třeba Jirka Stivín nebo Pavel Šrut, prostě pár lidí bylo docela nadšených. A pak tam byla kulturní komise, která to sledovala, a zvedla se a zhnuseně a demonstrativně odešla. Já se bála, že to bude mít nějakou dohru pro pořadatele, naštěstí nemělo. Ale musím říci, že od organizátorů to byla statečnost.
V době kdy jste neúčinkovala – nehledala jste si jinou formu vyjádření? Třeba výtvarnou?
Občas něco nakreslím a snažím se dosáhnout co největší zkratky. Ale je to jako s muzikou – jsou období, kdy něco děláte, a jiné, kdy třeba na dva roky odložím nástroje. Ale v hlavě mi to pracuje pořád dál. Krása je v přírodě, třeba Olda Janota má takovou píseň, kde se zpívá o rozkvétání. Když si to představíte jako obraz, je to, jak strom rozkvétá, za ním
Pamatuji si, že mne tedy oslovilo několik vašich písní inspirovaných východním
Teď jste vlastně předvedla něco, co jsem tam objevil při svých návštěvách já. Oni mají jakousi dvojí intonaci. když se jen tak povídá, je to jazyk košatý a melodicky oblý, takové to hútorení, které člověk může poslouchat jen pro krásu zvuku. A pak přijde důležitý okamžik, kdy se sděluje něco zásadního a najednou to je tím nejprostším způsobem, melodie slova v jedné výši.
Těm na stejné vlně
Kromě toho, že máte svůj kytarový jazyk, svůj tvárný způsob zpěvu, dostala jste se k tomu, že jste si vytvořila i svůj kompoziční tvar, vzdálený od onoho pravidelného – sloky, refrén – ale přitom ho nějak záhadně ctící. Není to nahodilost a schválnost - jakoby pravidelnost byla v jiných vrstvách. V ús
Možná, že Čechům v pochopení bránilo i to, že si to příliš intelektualizovali.
To přitom vůbec intelektuální záležitost není.
Přestože třeba některé texty na albu Voliéra jsou v podstatě cizelovanými básněmi, tedy výkony intelektuálními? Mám na mysli třeba pojídání beránka. Já vaši spolupráci s Radimem Hladíkem zažil i v koncertním provedení. Na desce mi připadá, že ten koncertní dialog byl živější, zajímavější.
Když jste spolu na pódiu, tak tam samozřejmě dochází k rozvíjení myšlenek, k napojení se na společnou vlnu. Ta deska se točila tak, že byl každý ve studiu zvlášť. Posoudit to nemohu, protože jsem to vytvořila. Navíc já neposlouchám své nahrávky, pokud nemusím. A to pak trpím.
Praha není pro mne
trojnosti proporcí. V současné době se to objevuje v modernější části muziky stále častěji. Na druhé straně by mne zajímalo, nakolik zůstala vaše muzika sdělná tam, kde vašemu textu nerozuměli. Musí se jim nejdřív vysvětlit, o čem to je?
Já bych začala v Česku. Když jsem začala, nebylo moc lidí, kteří by mi porozuměli. Ale postupem doby se to změnilo. Jako by k tomu doba nazrávala a teď už to je prakticky jednoduchý, přirozený tvar. Jako by vývoj hudby šel tím směrem, takže teď už se nad tím není nutné pozastavovat. Když jsem měla možnost dostat se do zahraničí, překvapilo mne, že jsem nemusela vysvětlovat nic. Měla jsem přitom možnost hrát nejen po Evropě, ale i třeba před Eskymákem, který žije v Grónsku a opravdu se dívá z domu na velryby, a kromě toho je sám vynikajícím písničkářem. Nebo v Japonsku. A vím, že mou muziku hráli Indům, dostala jsem e-mail. Nikdy nepotřebuji vysvětlení. Zřejmě jsou to písničky, které jsou sdělitelné každému člověku, pokud se jim otevře a bude na té správné vlně.
Jak jste se octla z Prahy v Pyšelích?
Vašek Koubek měl kamarády, kteří tam měli domek a chtěli do Prahy. Já chtěla zase z Prahy, protože mně velkoměsto prostě nevyhovuje, tak jsme to vyměnili. Vývoj v mém osobním životě později ukázal, že to bylo velmi šťastné řešení. vy?
Kdyby bylo na mě, měla bych divokou zahradu, ale protože bydlím se synem a maminkou, a moje maminka má ráda krásnou zahradu, tak máme nízký trávník. Maminka vyhrabává, pečuje, krášlí. Je to upravená zahrada. Pro mě je kontakt s přírodu něčím naprosto důležitým, bez čeho se nedokážu obejít. Naučila jsme se vnímat spoustu detailů, prožít mnoho zážitků na pár metrech a na místech, kde už jsem mnohokrát byla. eví se, mizí, strašně rychle. Jenže z okna vidíte i to vzdálenější, co se pohybuje pomalu. A pak třeba ty kopce na horizontu, to dlouhodobé v životě. Světélko, něco, co ve vás drží napjatou šňůru. To je muzika, ale nejenom muzika. Způsob vnímání. Občas dostanete nějaký dar nebo výzvu. Písničky, které dělám v poslední době, jsou obyčejné, nejsou nijak složitě strukturované. Když jsem je psala, psala jsem je tak, aby pro mne byly léčivé. A přitom jsem nemyslela vůbec na sebe. Chtěla jsem, aby byly léčivé i pro někoho jiného. Na sobě jsem je jen zkoušela. Nevím, jsou-li všechny vhodné k uveřejnění.
Slyšel jsem o vás od Karla Diepolda, že jste se naučila zpívat alikvótní tóny. Jak?
To taky přišlo. Jela jsem z Německa, kde jsem asi měsíc spolupracovala s jedním divadlem, a ve vlaku jsem si přečetla v novinách, že nahoře v Míčovně na Hradě jsou tibetští mniši a dělají tam mandalu. A nějaký hlásek ve mně říkal: Jdi tam! Já se málokdy někam vypravím, ale tenkrát jsem nechala kufry v úschovně a
Takže za jak dlouho od doby, kdy jste to slyšela, jste sama dokázala zpívat alikvotní tón?
Asi tak za čtyři hodiny. Já si myslím, že pro lidi, kteří tráví dlouhé hodiny v přírodě, jezdí třeba se saněmi a mají k dispozici nějaký primitivní nástroj, který alikvotní tóny vyrábí, je to přirozené. Co mají dělat celé hodiny? Pokoušejí se zpívat, spojit se se svým nástrojem.
Když folk začínal, byla písničkářka žena spíš výjimkou. Ve světě i u nás. Když se podíváte na současnou scénu, jako by nejvíc o světě vypovídaly ženy Morisett, Amos, Vega… Navarová, Bittová, Radůza, Milcová, Kabelková. Je to tak, že mužský svět to zásadní vypověděl, nebo tak, že se do popředí dostávají témata, která lépe sdělí žena? Nechci, abyste to nějak
Koncerty
šla. Bylo tam moc lidí, novináři, celebrity, prakticky se nešlo dostat do jejich blízkosti. Ale nakonec, když tu mandalu rozbourávali, tak ti lidé odešli, protože předpokládali, že teď už ji jen půjdou vysypat do Vltavy. A já tam zůstala sama s nimi, těsně vedle nich. A ti čtyři mniši začali zpívat. A já stála a říkala si: já to znám, já to přece znám! Asi se to ke mně dostalo nějakou stopou v genech, ale bylo to ve mně a najednou se mi to otevřelo, jako okno v počítači. Já to znám, už jsem to někdy dělala, už jsem takhle zpívala! A tak jsem sedla do vlaku a jela domů, a tak nějak vnitřně si zpívala a najednou se mi to ozvalo. Zazněla mi alikvota a já pochopila, jak úžasně to masíruje hemisféry. Nádherně! Ale nejen to… Zase je to klíček k nějaké další bráně. Takže takhle jsem k tomu přišla.analyzovala, ale zajímá mne, jestli jste si toho všimla.
Nevím, říká se, že ženy mají zvýšenou citlivost, možná mají více i intuici. Ale znám i muže, kteří mají intuice spoustu. Snad jsou ženy v hudbě méně agresivní. Ale já si myslím, že každý člověk má v sobě muže i ženu. Někdy převáží to, jindy ono.
Teď vám vyjde dvojalbum, začala jste jezdit hrát – jak často?
Tak akorát. Jsem spokojená, když mohu hrát tak, aby každé vystoupení bylo pravdivé v tom, že budu v sobě mít dostatek energie, síly, chuti. Hmm… Ano.
Hrajete už i své nové písničky?
Střídám to. Hraju ty nejstarší, ty experimentální, i ty, které ještě nevyšly.
Říkáte ještě. Počítáte tedy s tím, že vyjdou?
Já jsem vždycky trochu pomalá a chtěla bych to nechat uzrát a vyzkoušet je po klubech.
Jezdíte se svým zvukařem?
Ne. Kdepak. Já to mám tak překvapivě jednoduché, že mne ozvučí místní. Ale trvalo mi roky, nežli jsem na to přišla. Řeknu jen: mono, panoráma a korekce rovně. A tam, kde třeba vůbec nemají zvukaře, mi stačí dobré kombo. Jezdím vlaky, je to lepší než smradit na dálnici a ta cesta má svůj smysl.
Jiří moravský Brabec
Poděkoval jsme za rozhovor a popřál paní Andrtové hezkou cestu vlakem z Brna do Nového Města nad Metují. Vyšel jsem do pošmourného města, a vrstvou mraků prosvítalo slunce. Byl docela příjemný den, za pár hodin měl začít keltský nový rok a mně se zdálo, že zrovna dnes příroda dokáže mluvit k těm, kdo dokáží naslouchat. A moc jsem se těšil na dvojalbum Dáši Andrtové.
V Pyšelích bydlí ještě Honza Spálený, setkáváte se?
Samozřejmě. Chodíme nakupovat do stejného krámu. Ale on tam bydlí mnohem déle, už asi dvacet let. My jsme tam od roku 1988.
Když se Karel Plíhal odstěhoval na venkov, tak si u sousedů šplhnul ne tím, že je muzikant, ale tím, že dal do pořádku zahradu. Jak
Teď jste zase měla období, kdy jste téměř nevystupovala.
Mně život přináší nějaké úkoly, které musíte dořešit, dokončit. Pak teprve můžete jít dál. Hudba pro mne není v té chvíli prvořadá. Teď jsem jela vlakem a říkala jsme si: ano, takhle uhání můj život. Když se dívám na stromy, jak se míhají kolem oken, tak to jsou ty všednodenní záležitosti. Obj
Klíček k další bráně
něco rozkvétá a dál a dál, až nakonec rozkvétají hvězdy a vesmír. Když jsem ji poslouchala, tak mne ohromě oslovila, protože jednak v ní vidíte tu krásu všeho kolem a navíc je to další, filosofický rozměr. Když jsem se podívala na grafické znázornění fraktálů, říkala jsem si, že ta píseň je taky o tom. Proto mi je třeba Oldřich Janota nesmírně blízký, když ho poslouchám. Je hloubavý, informace mu přicházejí jakousi boží cestou. Slovenskem, Vihorlatem. Ano, byla jsem na východním Slovensku, mám jednu písničku, která je o tom textově. Aj ženičky. Mě okouzlil jejich prostý příběh života a příběhy, které se mi zdály velmi silné. Jedna z těch žen, se kterými jsem se setkala, potom pracovala na polích a jeden blesk, jedna motyčka a konec…
Takhle hrej!
bně.ebudu hrát, když jsem kdysi odmítla hrát na housle. No a já naprosto logicky v tom věku řekla, že just jo a tak se ke mně ta kytara dostala. abych studovala pedagogickou fakultu. Bude to blízko, prarodiče byli učitelé a řídící školy a podobně. Já jsem to dělat nechtěla, takže jsem po dvou letech vystoupila ze školy, rodičům nic neřekla, sbalila si batoh a odešla do Krkonoš.
http://www.folkcountry.cz/
O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Dělala jsem to tak nějak pudově. Písnička vznikla v roce 1975, kdy jsem ještě byla v Krkonoších, ale už jsem tehdy občas vystoupila se Šafránem. Tam mne vzali vlastně kvůli tomu, že Pastýřku jsem natočila v rádiu a potkala se při tom s Jardou Hutkou, který tam taky něco točil. Pak jsme se stali přáteli, začali za mnou jezdit do hor, třeba Hutka a Merta, já s tím měla potíže, protože přijeli vlasáči… Nepřemýšlela jsem o tom, jestli v té písničce nějak je folklór, prostě jsem něco potřebovala vyjádřit. Navíc, když jsem si to zkoušela, tak kamarádi, co na tu chalupu jezdili, říkali: Jak to zpíváš, vždyť je to strašný! A já říkala, že si nemůžu pomoct, že to tak prostě cítím. Když jsem byla pozvaná, abych to nahrála, tak jsem si říkala: Mám to risknout? Nakonec jsem to riskla.
Několik trvalek pro rozhlas, které ale na dvojalbu nebudou. Dvě desky – jednu v Českých Budějovicích, jednu na Budíkově, ten první singl v roce 1976 a desku Šafránu, kde měl každý několik písniček, ale která byla rozšmelcována a vyšla až po třinácti letech - po revoluci. No a pak jsem natočila několik singlů, jeden je natočený ve Zlíně u Ivo Viktorina a jednu jakoby desku, která nikdy nevyšla, v bytě u Karla Prokeše ve Valašském Meziříčí, takže z té tam budou ukázky. A pak pochopitelně tam bude něco z nahrávek ze živých vystoupení.
Na Chlapcích jste poprvé zpívala zvláštním způsobem, ale to, co bylo pro všechny ještě větším šokem, bylo, jak jste si vytvořila styl hry na kytaru. Přiznám se, že si neumím představit, jak si to člověk vymyslí. Nebyla jste první na světě, kdo přišel na to, že může vyluzovat zvuky kladívkovým úhozem prsty na struny na hmatníku. Ale první jste to použila jako základní jazyk kytary, jako způsob doprovodu. Jak jste to mohla dělat, když při
Takže jste intuitivně tušila, že až se to ozvučí, že to z toho poleze…
Já to slyšela v hlavě…
A bylo vám jedno, jestli to někdo někdy uslyší doopravdy?
Ano. O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Hudba se stejně ve skutečnosti odehrává někde mimo vás. Někdy máte štěstí, že se toho můžete zúčastnit. A stejně to, co vy dostanete ven, není vůbec to samé, co zní mimo vás a taky ve vás.
Pamatujete se, kdy jste se s tím poprvé objevila před lidmi?
Samozřejmě. V té době jsem vůbec nevystupovala, žila jsme už v Praze a živila se jako uklízečka. Tehdy přišel Jiří Tichota a řekl, že nám ještě s panem Danešem domluvili koncert se Zuzanou Homolovou. Bylo to v rámci FOK, cyklu koncertů vážné hudby a dělalo se to v Martin
Krása je v přírodě
tomto způsobu hry hodně záleží na tom, jak se kytara ozvučí? Jde to zkoušet na akustickou kytaru bez ozvučení?Neměla jsem žádný přísun informací o tom, jak se dá na kytaru experimentovat. Tehdy neexistovaly žádné videozáznamy, školy hry a podobně. Zhruba ve stejnou dobu prakticky totéž jako jazyk začal používat v Americe Stanley Jordan. Já o něm nevěděla, ale přišlo mi později pozoruhodné, že jsme to objevili zároveň. Ale zase, ono to nebylo nějaké záměrné objevování, prostě mi najednou přišlo do hlavy jako informace: takhle hrej! Když jsem začala zkoušet, nebylo fyzicky opravdu skoro nic slyšet. Slyšela jsem to výhradně v hlavě. Kamarádi, pokud přišli na návštěvu, a já to tehdy pořád cvičila, mi říkali, že to je nezajímavé, neslyšné, ať toho nechám. A já jim říkala, že si nemůžu pomoct, že nejsem svým pánem. ickém paláci. To byla úplně nepředstavitelná nabídka. Byl jste člověk pro režim nepohodlný, který si nemohl zahrát, já osobně jsem byla v zajetí svých problémů, a teď tohle. Vystoupila jsem tam s těmi písničkami, co jsem měla. Na jednu stranu tam přišli třeba Jirka Stivín nebo Pavel Šrut, prostě pár lidí bylo docela nadšených. A pak tam byla kulturní komise, která to sledovala, a zvedla se a zhnuseně a demonstrativně odešla. Já se bála, že to bude mít nějakou dohru pro pořadatele, naštěstí nemělo. Ale musím říci, že od organizátorů to byla statečnost.
V době kdy jste neúčinkovala – nehledala jste si jinou formu vyjádření? Třeba výtvarnou?
Občas něco nakreslím a snažím se dosáhnout co největší zkratky. Ale je to jako s muzikou – jsou období, kdy něco děláte, a jiné, kdy třeba na dva roky odložím nástroje. Ale v hlavě mi to pracuje pořád dál. Krása je v přírodě, třeba Olda Janota má takovou píseň, kde se zpívá o rozkvétání. Když si to představíte jako obraz, je to, jak strom rozkvétá, za ním
Pamatuji si, že mne tedy oslovilo několik vašich písní inspirovaných východním
Teď jste vlastně předvedla něco, co jsem tam objevil při svých návštěvách já. Oni mají jakousi dvojí intonaci. když se jen tak povídá, je to jazyk košatý a melodicky oblý, takové to hútorení, které člověk může poslouchat jen pro krásu zvuku. A pak přijde důležitý okamžik, kdy se sděluje něco zásadního a najednou to je tím nejprostším způsobem, melodie slova v jedné výši.
Těm na stejné vlně
Kromě toho, že máte svůj kytarový jazyk, svůj tvárný způsob zpěvu, dostala jste se k tomu, že jste si vytvořila i svůj kompoziční tvar, vzdálený od onoho pravidelného – sloky, refrén – ale přitom ho nějak záhadně ctící. Není to nahodilost a schválnost - jakoby pravidelnost byla v jiných vrstvách. V ús
Možná, že Čechům v pochopení bránilo i to, že si to příliš intelektualizovali.
To přitom vůbec intelektuální záležitost není.
Přestože třeba některé texty na albu Voliéra jsou v podstatě cizelovanými básněmi, tedy výkony intelektuálními? Mám na mysli třeba pojídání beránka. Já vaši spolupráci s Radimem Hladíkem zažil i v koncertním provedení. Na desce mi připadá, že ten koncertní dialog byl živější, zajímavější.
Když jste spolu na pódiu, tak tam samozřejmě dochází k rozvíjení myšlenek, k napojení se na společnou vlnu. Ta deska se točila tak, že byl každý ve studiu zvlášť. Posoudit to nemohu, protože jsem to vytvořila. Navíc já neposlouchám své nahrávky, pokud nemusím. A to pak trpím.
Praha není pro mne
trojnosti proporcí. V současné době se to objevuje v modernější části muziky stále častěji. Na druhé straně by mne zajímalo, nakolik zůstala vaše muzika sdělná tam, kde vašemu textu nerozuměli. Musí se jim nejdřív vysvětlit, o čem to je?Já bych začala v Česku. Když jsem začala, nebylo moc lidí, kteří by mi porozuměli. Ale postupem doby se to změnilo. Jako by k tomu doba nazrávala a teď už to je prakticky jednoduchý, přirozený tvar. Jako by vývoj hudby šel tím směrem, takže teď už se nad tím není nutné pozastavovat. Když jsem měla možnost dostat se do zahraničí, překvapilo mne, že jsem nemusela vysvětlovat nic. Měla jsem přitom možnost hrát nejen po Evropě, ale i třeba před Eskymákem, který žije v Grónsku a opravdu se dívá z domu na velryby, a kromě toho je sám vynikajícím písničkářem. Nebo v Japonsku. A vím, že mou muziku hráli Indům, dostala jsem e-mail. Nikdy nepotřebuji vysvětlení. Zřejmě jsou to písničky, které jsou sdělitelné každému člověku, pokud se jim otevře a bude na té správné vlně.
