Lidovky.cz > Zprávy > Redakce > Článek

Projev Lenky Reinerové

25. ledna 2008 | 19:08

Projev pražské spisovatelky Lenky Reinerové ke Dni obětí národního socialismu v německém Bundestagu, 25.ledna 2008

Vážený pane předsedo Spolkového sněmu,
vážený pane prezidente,
vážená Angelo Merkelová,
dámy a pánové
a - konečně - milí přátelé.

To, že k Vám právě dnes a právě na tomto místě mohu promlouvat, je pro mě zcela zvláštním zážitkem. Jako pražské Židovce mi to ostatně určitě věříte. Praha byla v době mého dětství a mládí, ve dvacátých a třicátých letech 20. století, hlavním městem malé demokratické republiky. Tento malý demokratický stát s dlouhou hranicí s Německem se ve třicátých letech stal vytouženým, ale zároveň dosažitelným azylem, kterého leckdo využil. V Praze tehdy žil například filozof Ernst Bloch, jemuž se zde také narodil jeho jediný syn. Bratrům Thomasovi a Heinrichu Mannovým dokonce přislíbili československé občanství. Pražský německy mluvící spisovatel Franz Carl Weiskopf přeložil z Berlína do Prahy redakci Arbeiter-Illustrierte- Zeitung (Dělnických ilustrovaných novin). Wieland Herzfelde tu obnovil své nakladatelství Malik, jeho bratr John Heartfield v českém hlavním městě vytvořil řadu velkolepých fotomontáží. Herec Wolfgang Langhoff k nám emigroval záhy poté, co ho propustili z koncentračního tábora Börgermoor, přičemž s sebou z tábora přivezl text nazvaný Die Moorsoldaten1, jednu z prvních knih o nacistickém teroru.

V Praze krátce žili Bertolt Brecht a Helene Weigelová, stejně jako ještě mnozí další. Tou dobou se v hlavním městě Československa organizovala veliká manifestace proti národnímu socialismu. Konala se v Lucerně, tehdy snad největším pražském sále. Součástí programu bylo mimo jiné také vystoupení čerstvě propuštěného vězně koncentračního tábora Fuhlsbüttel. Jednalo se o hamburského dělníka, z něhož se později stal spisovatel Willy Bredel a který pak o táboře napsal knihu s názvem Dein unbekannter Bruder (Tvůj neznámý bratr). Obecenstvo ho bouřlivě přivítalo a on velice věcně promlouval o svých zážitcích. Jen jednou se zarazil, a to když řekl: „Teď nevím, bylo to předtím než mě zbičovali poprvé nebo podruhé?“ Bylo mi tehdy asi sedmnáct a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přede mnou stál muž, žádná hrdinská postava, podsaditý skromný člověk. A byl bičován? Vůbec jsem to nechápala.

Brzy nato mě poprvé zaměstnali jako novinářku; právě ve Weiskopfových Dělnických ilustrovaných novinách. Byla jsem tam, krátce řečeno, taková holka pro všechno. Kromě jiných věcí jsem měla na starosti i správu fotografického archivu. V něm se mimo jiné nacházel i snímek pěkné mladé paní s malým děťátkem. Byla to taková optimistická fotografie a oba dva na ní vypadaly vesele. Jenom – dítě se jí narodilo ve vězení, záhy je matce vzali a ji samotnou popravili. Jmenovala se Lilo Hermann. Kdykoli jsem z archivu vytáhla tuto fotografii, začaly se mi třást ruce. Bylo tu něco, čemu jsem v žádném případě nemohla porozumět. Ale měly nastat ještě horší časy.

V roce 1939 Wehrmacht obsadil moji vlast a udělal z ní Protektorát Čechy a Morava. Od toho dne už židovští občané nesměli vstoupit na chodník a v parku si nesměli sednout na lavičku. Zakázali jim jezdit dopravními prostředky, používat veřejné telefonní automaty, nesměli chodit na hlavní poštu, o kinech ani nemluvě. V ideálním případě neměli vůbec existovat. Nacisté zlikvidovali celou moji rodinu, jedenáct osob, mojí babičkou počínaje a mojí starší sestrou, kterou poslali do plynu s jejím tehdy asi sedmi až devítiletým malým synkem, konče.

Přežila jsem, protože jsem v den okupace nebyla v naší zemi. Tak pro mě začal život v exilu. Mimo jiné jsem půl roku seděla v Paříži na samotce ve vyhlášené ženské věznici La Petite Roqette, která už naštěstí neexistuje, a pak asi dva roky v internačním táboře pro nepohodlné cizinky RIEUCROS. Díky úsilí dobrých přátel, především spisovatele Egona Erwina Kische a již zmíněného Franze Carla Weiskopfa, jsem nakonec dostala vízum a lodní   lístek do Mexika. Cestou jsem na půl roku zůstala vězet v Maroku. Nejprve v táboře OUED ZEM na okraji Sahary a poté šest měsíců v Casablance. Odtud jsem se konečně šťastně dostala do Mexika. Vlastně hned po mém příjezdu byly navázány diplomatické vztahy mezi Mexikem a československou exilovou vládou v Londýně. To pro mě znamenalo velkou šanci. Od prvního dne jsem pracovala na této diplomatické misi. Byla jsem šťastná, že alespoň na dálku můžu malinko pomoci velkému boji proti fašismu.

Dostávali jsme z Londýna nejrůznější zprávy, ale jedna z nich byla hodně podivuhodná. V zámečku Wannsee na západě Berlína se konala pracovní konference, které se zúčastnili vysocí úředníci, většinou vzdělaní a studovaní lidé. Předsedal jí nějaký Reinhard Heydrich, posléze zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě. Jeho samotného později zavraždili příslušníci českého odboje. Mezi účastníky byli ovšem také Adolf Eichmann, Heinrich Himmler a další vysoce postavení úředníci. Domlouvalo se tu, jak se jednou provždy rychle a co možná nejlevněji zbavit šesti milionů evropských Židů. Tady se zrodila myšlenka holokaustu. Židé měli tedy být beze zbytku zlikvidováni. Co ale s takzvanými méněcennými národy jako Čechy, Slováky, Poláky a tak dále? Jeden návrh hovořil o vysídlení těchto lidí do nějakých odlehlých oblastí. Kdyby to mělo přijít moc draho, měli být zabudováni do německé válečné mašinérie a měli pracovat pro Třetí říši až do naprostého vyčerpání.

Když dnes mluvíme a hlavně přemýšlíme o těchto věcech, vlastně se nám tomu ani nechce věřit. Bohužel jsou to ale fakta. Myslím si, že aby se něco podobného nemohlo nikdy opakovat, musíme sdílet a projevovat mnohem více porozumění pro jinakost obrovských mas obyvatelstva naší planety. Jedině tak budeme schopni včas a důkladně potírat i takové neštěstí, jaké v posledním čase představuje terorismus. Že spolu chceme a umíme žít v míru, je možná samozřejmost. Je to ale samozřejmost, o kterou se musí neustále pečovat. Zdá se mi, že máme stále ještě moc málo porozumění pro způsob života, tradici a víru velké části lidstva na této planetě. Psané slovo by při narovnávání tohoto nedostatku mělo být co možná nejúčinnější.

Jsem, a to není žádná novinka, poslední německy píšící autor České republiky. S ohledem na skutečnost, že se celá moje rodina stala obětí německého národního socialismu, mi to lidé svého času téměř vyčítali či to přinejmenším brali na vědomí dost neradi. To se nakonec změnilo a dnes mnozí velice dobře rozumí tomu, že udržuji jakousi kontinuitu a že by, jak věřím, skutečně každý z nás měl podle svých možností přispívat ke vzájemnému porozumění. Proto jsem také velice ráda, že mé knihy během posledních let našly českého nakladatele a že je čtenáři velice pozitivně a vřele přijali. Velice si přeji, abych byla takovou malou „svorkou“ našeho vzájemného sbližování. Pokud tomu tak je, jsem spokojená.

Jsem ale přesvědčená, že musíme udělat ještě víc, abychom si pokud možná co nejlépe rozuměli. Toto přesvědčení mě vedlo mimo jiné k tomu, abych v Praze založila literární dům našich německy píšících autorů. Nemáme totiž jenom Franze Kafku, Werfela, Rilkeho a Egona Erwina Kische, ale celý Pražský kruh s řadou velice zajímavých autorů, kteří bohužel upadli v zapomnění. Chceme českým spisovatelům poskytovat stipendia pro pobyt v Německu a německým zase pro pobyt u nás, abychom tak podpořili oboustranné sbližování. Věřím, že hrůzy fašismu i s nepředstavitelným masovým vražděním jakým byl holokaust jsme z větší části překonali. Teď jde o to, bojovat s novou zhoubou, s terorismem. To musíme a můžeme činit jedině společně, každý svými prostředky a na základě svých možností. Musí se nám podařit – a nám se to podaří – vzít i tomuto zlu půdu pod nohama a utvářet životy nás všech lépe, aby mohly být užitečné a šťastné.

To jsem Vám na tomto místě chtěla dnes říci. Děkuji Vám, že jste mi dopřáli sluchu.

Lenka Reinerová, Praha

S Reinerovou v Berlíně

25. ledna 2008

Českou účast v první lize neukáže Davos, ale Bundestag

KOMENTÁŘE LN

Poslední svého druhu. Tenhle výraz používají biologové, v lidské souvislosti zní trochu vulgárně, ale Lenka Reinerová ho naplňuje. Poslední žijící spisovatelka Prahy německého jazyka, poslední, která pamatuje Kafkovy souputníky i meziválečnou levicovou avantgardu, jedna z mála, která ještě může líčit osobní zkušenost z rasového šílení nacistů i z komunistické věznice. To, čím je pro Francouze od neděle fakt, že žije už jen poslední veterán první světové války, nám zosobňuje právě Lenka Reinerová. A tato téměř dvaadevadesátiletá dáma teď reprezentuje Česko v první světové lize.

Tak vypadá kontext dnešního projevu Reinerové ve Spolkovém sněmu. V době, kdy jiná první liga debatuje v Davosu bez české účasti, je to pro nás navýsost zajímavá zpráva. Řeč (přednesená pro zdravotní stav bez osobní účasti) zaznívá ke Dni obětí nacismu, naslouchají jí němečtí poslanci, kancléřka Merkelová i prezident Köhler, a to na fóru, jež si za léta zvyklo na světové hvězdy včetně nobelistů – příkladem budiž Elie Wiesel či Imre Kertész. Tak prostě vypadá globální první liga.

Na Reinerové se nemusí líbit každému vše. Dvacáté století se na ní otisklo až příliš všestranně. Ve třicátých letech se stala komunistkou. Zažila riskantní útěk před Hitlerem, internaci ve Francii a exil v Mexiku s E. E. Kischem. Když se vrátila do Prahy, seděla coby „kosmopolitka“ v komunistické vazbě. Přesto v liberálních šedesátých letech vstoupila do komunistické strany opět a z této víry ji vyléčila až normalizace, přesněji řečeno zákaz publikace.

Že je to divné? Pro dnes dvacetiletého jistě. Pro Židovku dospívající za nacistického ohrožení byla levicová avantgarda běžná volba. „Žila jsem normální život své generace,“ říká sama. A na rozdíl od takového Zdeňka Jičínského ten život reflektuje: „Byla jsem příliš dlouho zajatcem víry, že navzdory odsouzeníhodným výstřelkům sloužím dobré věci.“

Česko dnes nemá příliš osobností, jež by byly zvány na podniky světové první ligy. Lenka Reinerová patří k výjimkám. Patří k těm, kteří svým osudem dokládají nesamozřejmost zdánlivě samozřejmého: samotné svobody existovat.

Čtěte „Pražská...“ na str. 8

Zbyněk Petráček

O co čeští Židé přišli a co dostali zpět

3. listopadu 2007

Válečné osudy židovského majetku byly dlouho mimo hlavní zájem historie. Podle německého historika Franka Bajohra o tom svědčí i fakt, že během čtyř poválečných desetiletí vyšly jen dvě monografie věnované této problematice, a to v rozmezí dvaceti let. V roce 1966 byla publikována kniha Helmuta Genschela o vytěsňování Židů z hospodářství třetí říše. Izraelský historik Avraham Barkai vydal svou studii, která se více zaměřila na zkoumání židovské reakce na tuto nacistickou politiku, až v roce 1987. Oba autoři se věnovali především situaci v Německu. Vyvlastnění majetku bylo po dlouhou dobu v očích badatelů zastíněno vyvražďováním jeho majitelů. Ve skutečnosti jsou však tyto dvě oblasti úzce propojeny. „Existenční devastace Židů a vyvlastnění jejich majetku souvisely s ideologickým systémem a byly v něm pevně zakotveny: hospodářský antisemitismus byl již dlouho součást protižidovské ideologie. Z nacistického pohledu se u Židů nejednalo o jejich vlastní majetek, nýbrž o majetek, který Židé uloupili národu,“ uvádí Bajohr v knize Zničení hospodářské existence Židů a vyvlastnění jejich majetku.

Mezinárodní zájem o nápravu majetkových újem lidí přeživších holocaust a jejich potomků zahájil v 90. letech konjunkturu výzkumu, který se zaměřil na přesný popis různých způsobů uloupení židovského majetku a analýzu jeho dalšího osudu. V řadě zemí vznikly v té době historické komise, které se věnovaly právě těmto tématům. V České republice působila v letech 1998-2002 tzv. Rychetského komise, která se věnovala především osudu uměleckých předmětů. Její experti také připravovali podklady pro české vyjednavače, kteří se účastnili rozhovorů o odškodnění nucené a otrocké práce a majetkových újem způsobených německým průmyslem. Na základě této poptávky začaly i v Česku vznikat práce, které se detailně věnují arizacím.

Židé v číslech

Pro potřeby odhadů množství židovského majetku je užitečné jejich propojení se statistikami počtu židovské populace. V říjnu 1939 se konal v protektorátu soupis židovského obyvatelstva, při němž bylo zjištěno 90 847 Židů, z nichž 9828 nebylo židovského náboženství. Tato statistika však nezahrnuje všechny tzv. Židy nemojžíšského vyznání, protože nařízení, které jim ukládalo registraci u židovských náboženských obcí, bylo vydáno až na jaře 1940. Miroslav Kárný odhadl, že počet těchto osob v protektorátu dosáhl 14-15 tisíc. Dle oficiálního Himmlerova statistika Richarda Korherra bylo v protektorátu v březnu 1939 118 310 Židů. Skutečný počet byl pravděpodobně daleko vyšší, protože tato cifra nezahrnuje osoby, jimž se podařilo utéct či vystěhovat se v prvních měsících okupace. Někteří lidé, kteří spadali pod norimberská nařízení, se též nikde nepřihlásili a skrývali se, nebo se dokonce zapojili do domácího odboje. Dle oficiálních statistik se do konce roku 1940 vystěhovalo 25 192 obyvatel, kteří byli evidováni jako Židé. Do počátku roku 1943 se to pak podařilo již jen 817 lidem. Nejvíce osob, téměř 13 tisíc, emigrovalo v rámci Evropy. Lze předpokládat, že řadu z nich nacisté dostihli později, když obsadili další země. Uváděný počet 70 tisíc židovských obětí je tak spíše spodní hranicí odhadu.

Drahomír Jančík a Eduard Kubů ve své knížce „Arizace“ a arizátoři... popisují, jaké byly podmínky vystěhování a role německých bank při jeho povolování. Dokud majetný vystěhovalec vybranému německému peněžnímu ústavu - ústav mu byl nacistickou správou výslovně doporučen - veškerý svůj movitý a nemovitý majetek v protektorátu a mimo něj nesvěřil (firmy, cenné papíry, nemovitosti, zlato atd.), nebyly mu vydány výjezdní doklady. Banka „dbala“ o zaplacení všech vpravdě zlodějských poplatků a daní uvalených na židovský majetek. Svěřené majetkové podstaty v koordinaci a se souhlasem Úřadu říšského protektora „zhodnotila“ (hluboko pod cenou), tj. prodala a na majitelovo vázané konto převedla finanční částky, z nichž nakonec většina propadla ve prospěch Německé říše. Banka jako Treuhänder „finančně zajistila vycestování“. Všechny jednotlivé případy projednala s nacistickou správou a zajistila její souhlas se způsobem ožebračení svého klienta. (...) Takto zašantročený majetek svou hodnotou přesáhl půl miliardy korun.

Vyvlastnění židovského majetku bylo v protektorátu oproti Německu a Rakousku provedeno s ohledem na říšskou pokladnu mnohem efektivněji. Tyto procesy byly centrálně řízeny německou okupační správou a český vliv byl velmi omezený. To neznamená, že by protektorátní vlády neměly ambice jej získat ve prospěch českých hospodářských a finančních skupin. Beranova vláda ocenila židovský majetek v pomnichovském Československu na 16 miliard korun. Tyto údaje nezahrnují osobní majetek, o který přišli před deportacemi všichni Židé.

Zlato a drahé kameny

Pro nacistické Německo mělo strategický význam získání deviz. V této oblasti hrál důležitou roli i židovský majetek, a to především zlato a drahé kameny. Stěžejní roli prostředníka v protektorátu sehrála společnost Hadega. Dle studie Jaroslavy Milotové byly dohledány dokumenty, které dokazují, že „součet zlata prokazatelně odebraného židovským subjektům činil 614,62 kg. Tato suma představuje spodní hranici, neboť údaje o přímých prodejích společnosti Hadega nejsou dochovány. Stejně tak nelze zdokumentovat množství zlatých předmětů odebraných Židům německými celními úřady při přechodu hranic v souvislosti s vystěhováním.“ Dále šlo o 5,49 kg platiny a 16 744,594 kg stříbra. Hadega evidovala 5128,8 karátu briliantů a 582,1 karátu diamantových rout. Nacisté získávali devizové prostředky prodejem drahých kamenů a vybraných šperků do Švýcarska, ale třeba i do Portugalska.

„Drtivá většina předmětů ze zlata, stříbra a platiny odňatých Židům za druhé světové války se stala anonymní jednak v důsledku přetavování v rafineriích, jednak v důsledku prodeje drobným překupníkům, kteří s nimi dále nakládali často dnes neznámým způsobem. Až na výjimky nebylo možné předměty fakticky identifikovat, a tedy ani naturálně restituovat.“ Není doposud zřejmé, jak se s kompenzacemi majetkových škod českých obětí nacismu, které souvisely s činností Hadegy, vypořádala nadace německého průmyslu. Osud asi dvou třetin židovského zlata z protektorátu byl zvláštní. Jako součást rezervy Národní banky pro Čechy a Moravu se stalo válečnou kořistí Sovětského svazu. Československá republika ho za židovské nikdy neoznačila a z politických důvodů na ně neuplatnila nárok.

Zajímavé údaje k arizacím nabízí poválečný znalecký posudek JUDr. Chmely Hospodářská okupace Československa - její methody a důsledky, který vypracoval pro potřeby procesu s K. H. Frankem. Chmela uvádí v kapitolce o arizacích, že německý vliv v průmyslu kvůli nim velmi posílil, protože ještě před okupací se odhadovalo, že „asi jedna třetina akciového kapitálu, kuksů a podílů na společnostech s.r.o. jest v rukou židovských“. V celkovém přehledu škod způsobených německou okupací, které byly stanoveny na 429,7 miliardy předválečných korun, je položka židovský majetek vyčíslena ve výši 30 miliard (bez škod na budovách).

Poválečné restituční zákony se střetly s první vlnou znárodňování. Uplatňování Benešových dekretů naráželo v některých kauzách na účelovou snahu považovat židovský majetek za majetek německý. V té době vznikl ostrý spor mezi vládou a Radou židovských náboženských obcí ve věci zákona o likvidačním fondu měnovém, kdy nerestituovaný židovský majetek nakonec skončil ve státní pokladně. To byl osud i tzv. terezínské podstaty (majetek, který zůstal po konci války v Terezínském ghettu), která byla částečně použita ve prospěch obnovy židovských obcí, ale nakonec propadla po roce 1948 státu. Majetek zavražděných Židů, kteří neměli dědice, automaticky získal stát jako odúmrť. Po roce 1948 byl restituční proces až na drobné výjimky zastaven a nastala nová vlna zásahů do majetkových práv. V letech 1948-1950 opustilo české země asi 18 tisíc Židů, většina poválečné populace.

I když bylo Československo signatářem Pařížské reparační dohody o válečných škodách z roku 1945, kvůli studené válce šlo vše k ledu a odškodnění za majetkové újmy za židovský majetek nikdy nedorazilo, ostatně obdobně jako téměř za všechny jiné škody. Původně českoslovenští Židé, kteří přežili válku, mohli později nějaké kompenzace získat jako občané jiných států (např. USA, SRN či Izraele). V 50. letech byla založena Jewish Claims Conference, které jednala o židovských majetkových nárocích vůči Německu. Zastupovala nově vzniklý stát Izrael a židovské oběti v západních zemích. Peníze JCC se dostávaly v malém rozsahu od roku 1954 i do komunistického Československa.

Polistopadové restituce

Po roce 1989 se otevřel nový prostor k nápravě majetkových křivd. Restituce se staly součástí širšího pojetí změny vlastnických práv, ale první zákony z let 1990 a 1991 v mnohém diskriminovaly židovské žadatele, protože odmítaly zkoumat události před rokem 1948. Až v roce 1994 byly přijaty úpravy zákona, které zohlednily skutečnost, že řadě židovských rodin se do komunistického převratu majetek nepodařilo restituovat. Zůstala však řada obecných omezení, které vylučovaly žadatele bez československého a později českého občanství a trvalého pobytu v ČR. Na restituce měly nárok jen fyzické osoby. Netýkaly se společníků společností s ručením omezeným či podílníků v akciových společnostech. Statistiky o úspěšnosti těchto restitučních procesů neexistují. Určitou sondou do problému může být budoucí analýza výsledků humanitárních plateb Nadačního fondu obětem holokaustu (vznikl v rámci Rychetského komise), který za 516 arizovaných a nerestituovaných nemovitosti vyplatil v letech 2001-2003 humanitární platbu v souhrnné výši 100 milionů korun.

Zcela mimořádnou cestu restitucí nastoupily arizované umělecké předměty. V rámci Rychetského komise byla provedena inventura uměleckých sbírek ve vlastnictví státu. Seznam téměř sedmi tisíc předmětů byl umístěn v roce 2000 na webové stránky. Odhaduje se, že asi tisíc položek bylo vráceno. Žádat mohou lidé z celého světa bez ohledu na to, zda mají české občanství, ale dědictví je možné jen v přímé linii, což opět zavedlo nepochopitelnou diskriminaci.

Osudy židovského majetku by měly být i nadále předmětem bádání, protože je třeba zodpovědět otázku, do jaké míry byly všechny ty restituční a kompenzační programy spravedlivé, jak úspěšní byli žadatelé, a proč případně svůj rodinný majetek nezískali. Za válečné škody na židovském majetku byli odpovědni především nacisté, za hledání poválečné spravedlnosti leží odpovědnost na bedrech naší společnosti.

***

Majetek, o který přišli čeští Židé během protektorátu, začal být mapován teprve v posledních letech. Paradoxně v době, kdy většina restitučních či kompenzačních programů byla již ukončena.

Poválečné restituční zákony se střetly s první vlnou znárodňování. Uplatňování Benešových dekretů naráželo v některých kauzách na účelovou snahu považovat židovský majetek za majetek německý.

Confronting the Perpetrators - A History of the Claims Conference

Marilyn Henry

Vydalo nakladatelství Vallentine Mitchell 2007, 256 stran. Budoucnost ztraceného kulturního dědictví Vydalo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války v nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy 2007, 373 strany.

Zničení hospodářské existence Židů a vyvlastnění jejich majetku

Frank Bajohr

Vydal Institut Terezínské iniciativy v nakladatelství Sefer, Praha 2006.

„Arizace“ a arizátoři

Drahomír Jančík, Eduard Kubů

Vydala Univerzita Karlova v nakladatelství Karolinum, Praha 2005, 481 strana.

Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé kameny a předměty z nich v českých zemích 1939-1945

Jaroslava Milotová a kol.

Vydal Institut Terezínské iniciativy v nakladatelství Sefer, Praha 2001, 120 stran.

O autorovi| Tomáš Jelínek publicista Autor (* 1968) se věnuje majetkovým újmám obětí nacismu a je předsedou správní rady Institutu Terezínské iniciativy

Tomáš Jelínek

Tady že nebyl koncentrák?

23. dubna 2007

KOMENTÁŘ

Jednotný postup proti popírání genocidy v EU vede ke sjednocení různých pojetí svobody slova

Až zase budou v Teheránu tvrdit, že Evropa má stejně jako svět islámu svá tabu, budou mít pravdu. Od čtvrtka je to černé na bílém. Ministři spravedlnosti EU přijali nařízení proti rasismu a xenofobii, které mimo jiné říká, že zlehčování genocid je trestné. Takže z hlediska svobody slova a příslušných paragrafů jsme si s muslimy kvit, dalo by se říci. Oni trestají popírání nedotknutelnosti Proroka, my zase popírání šoa. Ale až tak prosté to zase není.

Různé praxe, jedna norma

Aby nevznikla mýlka, řekněme rovnou, že evropská ostražitost je zcela na místě. Na starém kontinentu skutečně narůstá ohrožení menšin, leč otázky se nabízejí samy. Z jakých kruhů vycházejí nebezpečnější útoky? Od popíračů holokaustu, či od muslimských radikálů, kteří nečtou Mein Kampf, ale naslouchají hlasu svých duchovních vůdců? Zabrání tomuto vývoji jednotné unijní zákonodárství?

Pro přehled uveďme, co vlastně kriminalizuje nová norma: veřejné podněcování k násilí a nenávisti, týká-li se příslušnosti k rase, náboženství či etnickému původu, ale i popírání a zlehčování genocidy a zločinů proti lidskosti. Problém přináší druhá část, ta totiž míří ke sjednocení různých pojetí svobody slova.

Z argumentace pestrostí Evropy často čiší až klišé. Ale v tomhle případě je pestrost realitou. V některých zemích (Německo) genocida vyrostla a udeřila, takže tam panuje velká přísnost k popíračům už teď.

Jiné země (Francie) ji zažily dovezenou a dnes se přísností svých norem snaží dokázat, že jejich tehdejší podíl na genocidě byl pouze pasivní.

A ještě jiné země (Británie) se jí dokázaly vyhnout, tudíž si dodnes cení více absolutní svobody slova než zvláštních zákonů proti popíračům.

Navíc má anglosaské právo jiné účinné cesty. Publicista David Irving může vyprávět, jak prohrál žalobu o urážku na cti s historičkou Deborah Lipstadtovou.

Soudní označení za „aktivního popírače holokaustu, antisemitu a rasistu“ ho poškodilo možná více než pozdější rakouské vězení (fešácký kriminál, kde v klidu sepsal paměti).

Logika nynějšího kroku je jasná. Chystal se šest let, Unii předsedá Německo a kdo jiný než Berlín by ho měl prosadit? Jenže se nelze zbavit dojmu, že Evropa přijala tuto normu hlavně kvůli svému svědomí. Což vůbec není špatná motivace. V tomto případě ovšem navozuje dojem, jako by i ono svědomí bylo evropsky jednotné, jako by se řídilo nějakou směrnicí. A nejenom dojem, jak ukázal hned v pátek závěr francouzské prezidentské kampaně.

Francie, opakuje Nicolas Sarkozy, si musí připomínat, že nespáchala genocidu a nevymyslela „konečné řešení“. I když Francouzi zrazovali Židy gestapu, přesto ještě více Francouzů jim s nasazením života pomáhalo. „Sním o Francii,“ řekl prezidentský kandidát, „kde se už nebude po synech požadovat, aby pykali za domnělé chyby svých otců.“

Je Goldhagen vědec?

To je klíčová věta, i když musíme brát v úvahu, že ve finále kampaně slova podléhají inflaci. Sarkozy zkrátka odmítá jednotné evropské svědomí vztahované ke genocidní minulosti druhé světové války. Není to vlastně popírač? Nemělo by se na něho vztahovat nové nařízení? To by si mohl pomyslet lecjaký exorcista. Ještě že má Sarkozy alibi skrze svůj židovský původ.

Jeho protipólem, dokonale ladícím s přijatou evropskou normou, je soupeřka Ségolene Royalová. Ta převádí francouzsko-německé spojenectví i do roviny francouzskoněmeckého svědomí a Sarkozyho napadá za „biologický determinismus“. Nesouhlasí s jeho názorem, že genocida spáchaná Němci se vymyká racionálnímu vysvětlení a byla nevyhnutelná. To prý odporuje zdravému rozumu, vědeckým poznatkům i francouzsko-německému přátelství.

Debata o společné protigenocidní normě EU a společném svědomí tak pokračuje. Jsou poznatky renomovaného historika Daniela Goldhagena, jenž tvrdil totéž co Sarkozy už před deseti lety, vědecké? Mají i Britové pykat za chyby svých otců?

To není řečnická otázka, ale skutečný problém uvažování části evropských elit. Před rokem ho ilustroval list Le Monde na příkladu ministra zahraničí Philippa DousteBlazyho. Když se v jeruzalémském památníku holokaustu ocitl před mapou Evropy, divil se: „V Británii nebyli vražděni Židé?“ - „Pane ministře,“ šeptl kurátor, „Británie nebyla obsazena nacisty.“ - „Ale nějaké Židy snad transportovali,“ nevzdával se DousteBlazy.

***

Nelze se zbavit dojmu, že Evropa přijala tuto normu hlavně kvůli svému svědomí. Tato motivace ovšem navozuje dojem, jako by i ono svědomí bylo evropsky jednotné.

O autorovi| Zbyněk Petráček, redaktor Respektu e-mail: petracek@respekt.cz

Zbyněk Petráček