Skandální muž skandálně líčen žurnalisty
Mussolini byl agentem britské tajné služby MI5, tvrdí historik
Fašistický diktátor Benito Mussolini pracoval na začátku své kariéry pro britskou tajnou službu MI5. Jeho hlavním úkolem bylo udržet Itálii ve válce. A tak ještě jako novinář psal v roce 1917 propagandistické proválečné texty a nezdráhal se ani vyslat své muže proti protestujícím za mír, píše deník The Guardian na svém webu. Dostával za to sto liber týdně.
Na dosud neznámou etapu v životě fašistického diktátora přišel britský historik Peter Martland, když procházel archivované dokumenty Sira Samuela Hoareho, který za 1. světové války řídil asi sto agentů britské tajné služby v Římě.
Hlavním úkolem tehdy čtyřiatřicetiletého agenta Mussoliniho bylo udržet Itálii po boku států Dohody ve válce. Jako novinář tak psal propagandistické texty v listu Il Popolo d'Italia a Hoaremu také navrhl, že klidně pošle italské válečné veterány na protestující za mír v Miláně.
A za své služby britské koruně dostal řádně zaplaceno. "Mussolini dostával sto liber týdně, a to od podzimu 1917 po dobu nejméně jednoho roku, aby pracoval na proválečné kampani," řekl deníku The Guardian Peter Martland s tím, že tehdejších sto liber se rovná dnešním zhruba šesti tisícům liber, tedy skoro 170 tisícům korunám.
"Poslední věc, kterou Británie potřebovala, byly mírové protesty, které by zastavily výrobu v Miláně. Bylo to hodně peněz muži, který byl v té době jen žurnalistou.
V porovnání se čtyřmi miliony liber, které Británie utratila za válku každý den, to byly drobné," podotkl Martland.
Jeho zjištění o italském diktátorovi zahrnul do své knihy i Christopher Andrew, který nedávno poodhalil historii britské tajné služby MI5. V knize například prozradil to, že v 60. letech měla československá Státní bezpečnost dva agenty mezi britskými poslanci.
Benito Mussolini
Mussoliniho vzestup k moci začal po vyhlášení příměří na konci 1. světové války. Roku 1919 založil organizaci Fasci di Combattimento (Bojové svazky), kterou o dva roky později proměnil na fašistickou stranu (Partito Nazionale Fascista).
Ve stejný rok se dostal do italského parlamentu a o rok později (1920) se stal předsedou italské vlády. Po velkých reformách, které upevnily jeho moc, vládl v roce 1925 jako diktátor.
Mussolini a Hitler; 1940
Za jeho vlády byla Itálie ve 2. světové válce Hilterovým spojencem, a to až do roku 1943. Tehdy Velká fašistická rada Mussolinimu vyslovila nedůvěru a Il Duce byl odvolán z funkce a zatčen. Osvobodilo ho německé speciální komando. Zemřel v roce 1945 i se svojí milenkou při pokusu o útěk do Švýcarska.
Zdroj: Wikipedie.cz
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
Atentát na Mussoliniho financoval možná i Masaryk
30. října 2007 8:57
Možná by dějiny Evropy a celého světa vypadaly jinak, kdyby Tito Zaniboni, placený československými penězi, Mussoliniho tehdy skutečně zastřelil. Bylo to 4. listopadu 1925, když italský atentátník a levicový politik Zaniboni vyjel v novém automobilu Lancia Lambda za svým vražedným posláním. další článekfoto: ČTKPodle jiných informací měl Tomáš Garrigue Masaryk zaplatit i za útok na Lenina.
V automobilu si vezl připravenou zbraň, pušku Steyer. Tím, kdo měl zemřít, nebyl nikdo jiný než italský ministerský předseda Benito Mussolini, budoucí Hitlerův spojenec, který zatáhne svou vlast do světové války a pak ji dovede na samý pokraj záhuby.
O nebezpečnosti Mussoliniho a fašistů vůbec byl Zaniboni už tehdy naprosto přesvědčen. A co víc: dospěl k závěru, že italští socialisté nejsou schopni se nastupující pravicové diktatuře postavit na odpor.
A tak se rozhodl, že to udělá sám. Tedy přesněji se skupinou spiklenců, kteří mu pomohou Mussoliniho odstranit. Vražda na tyranovi není vraždou, říkal si možná tehdy.
Atentát spiklenci naplánovali pečlivě: Mussoliniho zastřelí během oslav italského vítězství v první světové válce, až ministerský předseda vejde na balkon svého paláce.
Střílet bude Zaniboni. Pušku ukryje v pouzdru na deštníky a nepozorován vejde do blízkého hotelu, kde má rezervován pokoj na falešné jméno. Aby ho nikdo nepoznal, oholí si ještě předtím kníry.
Jenže všechno dopadlo jinak. Nestačil ani zamířit, ani vystřelit.
Historik Ondřej Houska, který v Itálii vypátral podrobnosti o Zaniboniho akci, popisuje Zaniboniho osudnou chvíli takto:
"Vražedný nástroj stále odpočíval ve skříni, když do pokoje číslo 90 vtrhla policie a Zaniboniho zatkla. Netrvalo dlouho a do vězení putovalo také několik Zaniboniho spolupracovníků, z nichž nejznámější byl generál Luigi Capello. Byli obviněni ze vzpoury proti státu a z pokusu o vraždu ministerského předsedy Benita Mussoliniho. Jako hlava spiknutí byl identifikován
právě Zaniboni," píše Houska.
Stopy vedou do Prahy
Vypadalo by to, že Italové řeší své vnitrostátní politické problémy po svém, kdyby nevyplulo na povrch zvláštní podezření.
Peníze pro Zaniboniho prý pocházely od československých sociálních demokratů a nebylo jich zrovna málo. Tři sta tisíc franků.
Za ně si Zaniboni koupil mimo jiné i automobil Lancia Lambda, který mu sloužil k objíždění spiklenců a kterým přijel toho osudného 4. listopadu na místo atentátu.
Jenže netušil, že italská policie je na stopě nejen jemu, ale mapuje celou spikleneckou skupinu, takže má informace i o jejím financování.
Hrozil nemalý mezinárodní skandál. Tím spíše, že Československo a Itálie byly v té době přátelské státy. Tedy oficiálně. Ale zkušení (a zřejmě i mocní) italští policisté vysledovali, že peníze k Zanibonimu doputovaly od československého dopisovatele
sociálnědemokratických novin Právo lidu Gustava Wintera (a bratra politika Lva Wintera), který působil v Paříži.
Tam se sešel rok před atentátem se Zanibonim. Jenže odkud získal peníze Winter? Ze stranické pokladny?
Podle Housky, který prostudoval obrovské množství dobových dokumentů, vede stopa do Československa a tam... Tam přímo na Pražský hrad.
Ostře sledovaný proces
Zaniboni totiž skončil ve vězení a čekal na soud. Ale před zvláštním tribunálem stanul až o dva roky později: v roce 1927.
Proces pečlivě sleduje i československý vyslanec v Itálii Vojtěch Mastný, který získal z procesu tajně pořízené zápisky.
U soudu Zaniboni upozorňuje na kontakty svých levicových kolegů s prezidentem Tomášem Masarykem, zmiňoval se i o jeho synovi. Nepochyboval, že peníze nepocházejí od československých sociálních demokratů, ale přímo z Pražského hradu.
Bylo to možné? Československá oficiální místa vše (pochopitelně) popřela. Jenže ani Mussoliniho Itálie nebyla až do začátku války nijak krvelačnou zemí.
"Brutalita v předválečné Itálii nedosahuje té míry, jakou známe z Hitlerova Německa nebo Stalinova Sovětského svazu," připomíná Houska.
Co je pro náš příběh důležité: Zaniboni je odsouzen na "pouhých" třicet let. Přežil válku, dostal se na
svobodu, dokonce napsal knížku. A v ní se znovu zmínil o československém prezidentovi: "Starý Masaryk nám pomáhal."
Byla to zmínka o protifašistickém boji, nikoli o tom, že by Masaryk věděl o plánovaném atentátu, či jej dokonce financoval.
Nebo to mohlo být ještě jinak?
Masaryk a atentát na Lenina
Podívejme se na jiné podezření, které zdánlivě překvapivě přinesl mladý francouzský historik Alain Soubigou před pěti lety.
Ten se v obsáhlém Masarykově životopise zmiňoval mimo jiné i o kontaktu Masaryka s ruským teroristou Borisem Savinkovem, který chtěl zorganizovat atentát na vůdce nového bolševického státu - Vladimíra Iljiče Lenina.
Nebylo to poprvé, kdy toto podezření zaznělo, objevilo se už v padesátých letech, ale tehdy nebylo zcela jasné, zda nejde o obyčejnou, a hlavně účelovou propagandu.
Soubigou popisuje schůzku, na níž prý Masaryk slíbil Savinkovovi 200 tisíc rublů na teroristickou činnost.
Můžeme mu věřit? Není přece jen možné, že Masaryk byl pragmatický politik ochotný sáhnout i k podpoře takových akcí, jako byl politický atentát?
Odborníci jsou však právě k takovým závěrům velmi nedůvěřiví. Už proto, že Soubigouova kniha o Masarykovi sice byla ve Francii oceněna, ale pro českého čtenáře je v ní plno nepřesností.
Rezervovaní jsou i čeští spisovatelé a historikové:
"Toto podezření se opíralo o výpověď vězně, Rusa Savinkova, před totalitním (sovětským) soudem. Totalitní instituce z principu napadají osobnosti demokratického světa, protože se jimi právem cítí ohroženy - ne jako organizátory atentátů, ale jako nositeli mravního kreditu, který ony samy nemají a nemohou mít," vysvětluje spisovatel Pavel Kosatík.
Podle něj je to podobné i s podezřením, které o Masarykovi vyslovil atentátník Zaniboni před fašistickým soudem v Itálii.
"K případné roli T. G. Masaryka v atentátu na Mussoliniho jsem velmi skeptický," doplňuje Kosatík.
Jak to asi bylo
Ani podle výsledků bádání historika Housky si Masaryk žádný atentát určitě sám neobjednal.
"Co se týká plánovaného atentátu na Lenina, je podíl Masaryka na něm asi stále sporný. Ale u Mussoliniho můžeme jakoukoli Masarykovu aktivní účast zcela vyloučit.
Víme, že si žádný atentát neobjednal, že jen poskytl peníze opoziční straně spřáteleného státu, což se v tehdejší Evropě dělo, i když neveřejně, protože to bylo zasahování do vnitřních věcí dané země," vysvětluje Houska.
Připomíná, že dnes je podobná finanční pomoc zcela normální a nikdo se nad ní nepozastavuje. "O plánovaném atentátu nanejvýš mohli vědět Zaniboniho přátelé v Paříži," říká Houska.
Na druhé straně je jisté, že podobně jako Zaniboni cítil odpor k nastupující diktatuře, přesně totéž pociťovali i v Praze, takže se i přes smluvně přátelský vztah obou zemí rozhodli pro podporu opozice.
Proč se na vše zapomnělo?
Přestože Zaniboni jednal se spiklenci na vlastní pěst, sám fakt, že byl atentátník zaplacen penězi spřáteleného státu, mohl vyvolat obrovskou mezinárodní blamáž. To se však nestalo. Nejspíš proto, že vládnoucí fašisté neměli dost důkazů o původu peněz a pak přišly nejspíš i jiné starosti a nakonec válka.
Na nešťastného atentátníka se nakonec zapomnělo. Nejspíš i k úlevě tehdejších pražských politiků. Možná i k úlevě atentátníka, kterému je v roce 1941 vězení zmírněno na vyhnanství.
Jen jeho pozoruhodná výpověď zůstala uložena v italských archivech. Možná však stojí za pozornost vrátit se k úvaze, kterou jsme vyslovili na začátku: Jak by to vypadalo, kdyby se atentát povedl? Byly by dějiny opravdu jiné?
"Obávám se, že už nebyly podmínky k tomu, aby se tehdy v Itálii obnovila nějaká forma parlamentní demokracie," říká Houska.
Podle něho měl atentát šanci o rok dřív, kdy režim ještě nebyl tak silný. Ale to jsou nadbytečné úvahy, které historikové nemají rádi. Dějiny jsou jen jedny. A podle nich Zaniboni nevystřelil.
Autoři:
Luděk Navara MF DNES
ooooooooooooooooooo
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=711693
Kaddáfí chce vítězství, nebo smrt. Hrozí chemickými zbraněmi
http://www.rozhlas.cz/zpravy/afrika/_zprava/938453
