Ve světě moderní civilizace se lidské bytosti vyrovnávají s obrovským množstvím nejrůznějších stresorů - zdrojů stresu. Od přehlcení smyslů (neustálý okolní pohyb, hluk, vibrace, záření...) přes pocit ohrožení v davu po nutnost vyrovnat se s nároky společenského postavení a ekonomických cílů.
Problém neřeší ani více volného času, ani více lékařské péče. Stres je problémem všech vyspělých zemí. Jediné státy, u kterých lze podle výzkumů pozorovat zmírnění stresu, jsou rozvojové země které během jedné generace prožijí výrazný hospodářský růst. Jakmile se však hospodářství ustálí a země se dostanou na úroveň západního světa, dojde k prudkému nárůstu stresových poruch. Výjimkou nejsou ani asijské země jako je Indie, Čína, Jižní Korea, Singapur a Japonsko, což poukazuje na hlubší problém než jen "západní způsob života". Údaje z muslimského světa jsou sice nejasné, podle mnohých studií je ale situace v Saudské Arábii, Pákistánu a dalších neméně závažná.
Ruku v ruce se stresem přicházejí deprese, životní melancholie, nechutenství, apatie, různé formy závislosti a celá řada civilizačních chorob. Výsledkem je stále vzrůstající počet sebevražd, fyzicky nezdůvodněných zdravotních potíží a snížení výkonnosti. Duševní nemoci se tak v nebezpečnosti stále více přibližují těm tělesným.
Neutěšená situace se dále zhoršuje
Dlouhodobé řešení na úrovni celých společenství je v nedohlednu. Již skoro každý druhý člověk žijícící ve městě trpí některou z vážných forem výše zmíněných obtíží. A ačkoliv mají města na civilizačních chorobách nepochybný podíl (projevy lidí žijících ve městě jsou až podezřele podobné projevům stresovaných zvířat v zoologických zahradách), jde většinou jen o místa, ve kterých je koncentrován skutečný problém - společnost sama.
Lidé jsou bombardováni nedostižnými vzory a jsou jim vnucovány nedosažitelné cíle. Současný žebříček hodnot je podle mnohých psychologů, antropologů a sociologů neslučitelný s lidskou přirozeností. Ačkoliv za posledních několik desetiletí žije lidstvo v nejmírumilovnějším a nejproduktivnějším věku své existence, z pohledu mnoha jedinců jde o neperspektivní, šedou éru s velmi nejistou budoucností. Tento nepoměr nedává vědcům spát.
Nejde o nostalgii, nudu, převzdělanost ani nezaměstnanost. Problémem duše současného člověka je jakýsi postmoderní hlad. Pokud se jej nepodaří naplnit některým v současnosti nabízených, nezdravých pokrmů (společenským uznáním, krajními emocemi, ekonomickým postavením, extrémními zážitky, opulentním luxusem, přílišným volným časem apod.), začne stravovat člověka samotného.
Dodatečné náhražky stravy pro tento vnitřní hlad jsou pak nejčastěji peníze, drogy, pocit rozjitření z porušování pravidel nebo udržování masky za každou cenu úspěšného a zářivého ideálu člena společnosti. V mnoha případech je náhražkou založení rodiny - jeden z důvodů nynější krize rodin - nebo kriminalita a skryté projevování agrese (šikana na pracovišti apod.).
V nejhorších případech se propojuje agresivita a "vynucené" založení rodiny (jeden z důvodů vzniku "generace deprivantů", lidí s nedostatkem citu a vazeb). Mrazivým zjištěním zvláště pro psychiatry je, že náhražkou jakési "životní substance" se stávají i antidepresiva a další léky, které pak situaci jen zhoršují.
Odborníci radí: Poznejme sami sebe
Jednoduchá rada, jejíž realizaci ale brání čím dál více jevů. Dnešní lidé se vzdělávají především v profesních oblastech, někteří se snaží vzdělat v některé zájmové tematice. Pro budoucnost je ale důležité, aby se co nejvíce lidí začalo zajímat o lidstvo - tedy o sebe sama. Přemýšlení o vlastní motivaci, reakcích a názorech je nejjednodušší cestou k získání sebevědomí, jistější půdy pod nohama a objektivnějšího názoru na svět. Odstup od vlastního já a jeho materiálních pojítek se světem nás přiblíží ostatním a takříkajíc "vrátí na zem". Častá touha po hledání smyslu života je příliš vysoký cíl, ke kterému většina z nás nemá jak se odrazit.
Cesta sebepoznání vede přes mnoho citlivých témat: přijetí vlastních pudů a skutečných tužeb, nalezení dostatku času pro naslouchání svému podvědomí, získání jasného vztahu k vlastnímu vzteku, strachu, tělu nebo vůli. Součástí je například poznání své osobní míry takzvaného "dobrého stresu", který vede k udržení motivace, elánu a energie - a který jsme již zapomněli rozpoznávat a využívat.
Současný západní člověk je svým myšlením orientován do vnějšího prostředí, kde však nemůže nikdy nalézt vše potřebné (mimo jiné mu chybí zpětná vazba vlastního já, takže prožívá "život někoho jiného"). Navíc se tak oddaluje ostatním lidem a vzniká společnost chladných a předvídatelných lidí, zvyklých na škatulky a formalizované podoby socializace.
Jakmile člověk i přes výše zmíněnou prevenci pocítí některý z projevů zakrnění schopnosti vhledu do vlastního já - například ztráta empatie a lidskosti, u které je prvním symptomem až příliš časté uvažování nad ostatními jako nad zcela cizími bytostmi a zaměřování se především na jejich vnější materiální znaky, postavení a veřejné vystupování - je čas vyhledat odbornou pomoc. A stejně jako u tělesných obtíží může včasná návštěva lékaře zachránit život.
